Recenze Honor V30 Pro: válečné dítě bez duše 

Jak udělat skvělý telefon naprosto nepoužitelným? Seberte mu jeho podstatu – chytré schopnosti. Honor V30 Pro je posledním výkřikem techniky, ale pokud se nedohodnou politici, nebude mít na růžích ustláno. Ve stavu, v jakém ho zanechaly geopolitické spory mu nepomůže ani 5G, ani nejsilnější hardware na světě.

Tu historii zná už každý, kdo sleduje aspoň jednou týdně zpravodajství. Mezi Čínou a USA zuří obchodní válka. Jednou její frontou jsou také komunikační technologie. USA obviňují Huawei z toho, že je ve spojení se státními rozvědkami, a také proto se firma ocitla na blacklistu společností, s nimiž americké firmy nesmějí obchodovat.

Zatímco v oblasti hardwaru je Huawei a její dceřinky zejména díky svým in-house procesorům Kirin zcela soběstačné, se softwarem je to horší. Jen málokdo si asi na první dobrou uvědomí, jak rozsáhlé může embargo na americké aplikace v čínských telefonech být. I na to se v recenzi zaměříme. Hlavní otázka kolem telefonů značky Huawei a Honor stojí takto: vyjdou z války jako zocelená generace babyboomers, nebo jako lost generation o pár dekád později?

Honor V30 Pro: specifikace

Konstrukce	sklo a kov, 162,7 x 75,8 x 8,9 mm, 213 g
Displej	6,57″, IPS LCD, 2400 x 1080 px, poměr stran 20:9, jemnost 400 ppi
Operační systém	Android 10 (bez GMS) + Magic UI 3.0
Procesor	8jádrový, 2,86 GHz, Kirin 990
Paměť	8 GB RAM, úložiště 128/256 GB, nemá microSD slot
Fotoaparát	trojitý (40 Mpx hlavní + 12 Mpx širokoúhlý + 8 Mpx teleobjektiv), clona f/1.6 + f/2.2 + f/2.4, OIS, laserové ostření, 3x optický zoom, umělá inteligence, LED blesk; přední duální (32 Mpx hlavní + 8 Mpx širokoúhlý 105°), clona f/2.0 + f/2.2
LTE	800, 900, 1800, 2100, 2600 MHz
Technologie	5G, Dual SIM, Bluetooth 5.1, USB-C, Wi-Fi, GPS, NFC, infraport, čtečka otisků na boku, čtečka tváře
Baterie	4 100 mAh, rychlonabíjení (40 W), bezdrátové nabíjení (27 W), reverzní bezdrátové nabíjení (7,5 W)
Cena a dostupnost	? Kč, prosinec 2019 (Čína)

Matná nádhera v modrém

Na úvod je potřeba říct jedno: z obavy o svou pověst čínská společnost své modely Honor V30 a V30 Pro vůbec neprodává. V Číně je to jinak – tamní zákazník služby Google nijak intenzivně nevyžaduje. Co však jejich absence udělá v prostředí starého kontinentu, jsem si nedovedl představit ani já, a to už jsem ve světě smartphonů zažil opravu leccos.

Jedním dechem ale musím dodat, že se v tomto smyslu nemůžu dočkat, až se dvě globální mocnosti dohodnou. Když totiž odhlédneme od softwarového handicapu, má V30 pro rozhodně co nabídnout. A začínáme hned na povrchu. První, co na telefonu zaujme každého, je nová úprava zadního skla. Je matná, mléčná a tím pádem v zásadě neupatlatelná.

Jakkoli nejsem žádným příznivcem duhových zad čínských telefonů, právě tímto získala i tato pouťová barevná úprava nádech luxusu. Psychologickou válku o to, zda na tak hezký povrch navléknout v krabici přiložené laciné silikonové pouzdro (aby telefon přestal tak šíleně klouzat v  ruce), podle mne vyhraje málokdo.

Jak dovedně navíc tento dojem podtrhuje kaplička s trojicí fotoaparátů. Ty jsou zarovnány v jedné linii. Až si člověk říká, jak hezky mohl působit iPhone 11 Pro (recenze), kdyby se nepoddal avantgardnímu trojúhelníkovému uspořádání čoček. Jakkoli chápu, že stejná vzájemná vzdálenost objektivů má svůj vliv na fotografování, řešení Honoru je tak o 100 % elegantnější. A to i přesto, že náročnou optiku nedokázal zarovnat s tělem přístroje a schod, na kterém objektivny spočívají, je opravdu výrazně cítit. Ani pouzdro ho nedokáže zakrýt a na stole tak patří mezi ty nejméně stabilní telefony.

Boky V30 Pro už jsou zase lesklé. Aluminiový rám má v našem případě leskle modrou barvu, která už tak elegantně nepůsobí. Tím spíš, že nejspíš právě kvůli estetickému dojmu ze zadní strany implementovali v Číně čtečku otisků prstů raději na pravý bok přístroje. Je malá, hoví si v drobné prohlubni, a i když se snaží působit nenápadně, svou přítomností činí profil telefonu asymetrickým.

Naštěstí je po čínském zvyku až nadpozemsky rychlá. My, co jako svůj primární telefon používáme iPhone, se oné rychlostí vždy trochu lekneme a nechceme uvěřit, že je telefon již opravdu odemčený. Výše zmínění však platí jen pro čtečku otisku prstů. Odemykání pomocí skenu obličeje je s jablečnými telefony v rychlosti naprosto srovnatelné. A to dokonce i v naprosté tmě, což u telefonů s Androidem nebývá vždycky obvyklé. O podobnosti s Face ID se však nedá hovořit, dojde-li na přetřes bezpečnost.

Zbytek těla telefonu už je zcela ordinérní. Displej zabírá 91,5 % přední plochy. Nebýt drobné bradičky pod ním, vyšel by z tohoto hodnocení Honor ještě o něco lépe. Zato vrchní okraj je tak tenký, že jsem si zprvu myslel, že na něm vůbec není reproduktor sluchátka. Naštěstí tu je, stejně jako dnes už poměrně vzácný IR port.

Na spodní straně nalézáme USB-C konektor a jediný, monofonní reproduktor. Naopak tu nenajdeme výstup na jack, což asi stejně už v nejvyšší třídě nikdo nečeká. Stejně jako prostor pro paměťově karty. Ve výsuvném šuplíčku zbylo místo toliko na dvě SIM karty a vnitřní kapacita 256 GB bude nejspíš stačit většině uživatelů.

Zase jen LCD…

Jediné, co bohužel v negativním slova smyslu vyčnívá z  poměrů třídy, je obrazovka. Je to hlavní rozdíl mezi sesterskými firmami Honor a Huawei. Zatímco druhá jmenovaná hraje roli vlajkových lodí s  OLED displeji, Honor si musí vystačit s  vývojově nižšími LCDčky. A je to znát.

Tedy ne snad, že byste telefon měli jít reklamovat. Zejména díky skvělým pozorovacím úhlům a dostatečné svítivosti někde kolem 550 nitů rozhodně nebudete mít pocit, že vás někdo okradl o zážitek. Pokud ale znáte panely špičkových telefonů, snadno odhalíte, že černá není tak úplně černá a barvy mají k  saturovanosti, a bohužel leckdy i věrnosti daleko (tíhnou do studené části spektra)

Naštěstí to vše se dá téměř dokonale napravit vestavěnými korekcemi. Zapnout lze tmavý režim – jakkoli to u IPS panelu trochu postrádá smysl. Když ho ale zkombinujete s  bleskurychlou regulací jasu po setmění, stane se z něj neocenitelný pomocník při nočním čtení.

Debaty by se daly vést i o fyzických parametrech displeje. Rozlišení 2400 x 1080 je víc než dostatečné – to je vyjádřeno ostatně i hustotou 400 ppi na poměru stran 20:9. Osobně bych snesl i menší zobrazovač než 6,57 palce, ale taková už je doba. Pravda je, že webové stránky se zkrátka pohodlně čtou na větších displejích. Honor se v  tomto případě opravdu snaží a na pomoc si vzal i minimalizaci předního fotoaparátu do „průstřelu“ v  horním levém rohu.

Zda je to řešení estetické a praktické, o tom se vedou spory. Mně osobně se zamlouvá. Bohužel, kolem selfie fotoaparátu Honoru V30 Pro se tvoří mírný stín, což rozhodně nepřispívá prémiovému pocitu z  telefonu. Zároveň je od okraje obrazovky odsazen nějaké dva milimetry. A to znamená, že tento prostor kvůli systémové liště zůstává pokaždé zcela nevyužitý. Velký displej tak lze naplno užít jen při sledování filmů příslušného poměru.

Život bez Google

Na obrazovce běží poslední Android 10 překrytý „zbrusu novým“ uživatelským prostředím Magic UI. Uvozovky jsou na místě. Příjemně plynulé prostředí je jen jakousi novou inkarnací toho, co známe z  Honoru už léta. A opět je to bez jakýchkoli stížností. Vše příjemně plynulé (ještě aby ne s  tak výkonným hardwarem pod pokličkou), uživatelsky příjemné a hlavně, s podporou gest, která konečně dokázala po dlouhých letech eliminovat otravnou navigační lištu.

Na svém místě jsou také výsuvné widgety u aplikací, vyhledávání v celém obsahu telefonu potažením na domovské obrazovce, i možnost zvolit si mezi „šuplíkovým“ zobrazením aplikací skrytých z domovské obrazovky a iPhone-like skládáním ikonek na jednotlivé plochy za sebou. Honor je jeden z mála výrobců, který dokáže vyvážit svůj designový příspěvek s veškerými vymoženostmi aktuální verze operačního systému.

Jenže k čemu je to všechno dobré, když chybí to nejdůležitější – služby. V tomto případě konkrétně takzvané Google Mobile Services (GMS). Honor v rámci sankcí mířících na čínské podniky může používat pouze open-source verzi Androidu bez jakýchkoli přídavných modulů navíc. Jako člověk, který neholduje technickým podrobnostem a raději se oddá uživatelskému zážitku, jsem si dlouho nedovedl představit, co tato „americká kletba“ (jak by se tento stav mohl v totalitně-orientálním stylu nazývat) vlastně reálně znamená.

Tady totiž vůbec nejde o to, že v telefonu není Gmail nebo Google mapy. Schází totiž celé spektrum funkcí, které považujete v androidových telefonech na normální a neoddělitelné, a bez nichž jste si dost možná nedovedli život představit.

Za prvé: z logiky věci v Honoru V30 Pro absentuje obchod s aplikacemi Google Play. Ne snad, že by se Huawei nesnažilo dodat alternativu. Vsadím se však, že když vstoupíte do Huawei AppGallery, ihned zase vyskočíte ven a poběžíte pro ochranný oblek. Tolik nesmyslů, léta neaktualizovaných aplikací, programů, které jsou očividně podvrh a k tomu tuny prográmků u nichž kvůli popiskům v čínštině vůbec neodhalíte, k čemu slouží. Pokud byste pak chtěli ve škále aplikací najít cokoli amerického, hledali byste marně. Tedy: nejen žádný Google, ale ani žádný Facebook, Twitter, Microsoft…

Anebo na to půjdete o něco chytřeji. Nadprůměrně vzdělaný uživatel telefonů ví, že existují alternativní obchody. Jako například Apptoide – jakýsi integrovaný rozcestník zahrnující v sobě aplikace ze všemožných úložišť a dodávající shluku aplikací formu oficiálního obchodu. Tady už najdete skoro vše, co potřebujete. Já osobně jsem tu nevypátral snad jen české aplikace a programy od Microsoftu, což mi jako předplatiteli MS Office příliš nevyhovovalo.

Jenže tady se dostáváme k dalšímu klíčovému poznání – smartphone netvoří pouze aplikace, ale také služby. K čemu je vám Chrome, když se do něj nemůžete přihlásit a využít cross-device synchronizaci. Jak budete plánovat čas, když do žádného kalendáře, který v zaprášených zákoutích internetu najdete, nepřidáte své kalendáře Google a Exchange přemluvíte jen s potížemi. A co horšího – existují i aplikace, které Google služby využívají, aniž by to bylo znát – třeba sportstracker Strava na Honoru V30 Pro vůbec nespustíte.

K dovršení vší té tragédie mnou popsaný postup získávání aplikací pomocí neoficiálních marketů má ještě jeden háček – ne každý program je odladěn na ten který telefon. Facebook měl proto v mém případě nepřekonatelný problém s nesmazatelnými notifikacemi. Messenger nenotifikoval vůbec. A Chrome pro jistotu čas od času celý spadl a pomohl až restart telefonu a následný přechod na Operu.

Ano, koupěchtivý potenciální zákazník Honoru by asi řekl, že jsem měl tuto část napsat hned na začátku. Huawei dobře ví, proč své telefony poznamenané geopolitickým soupeřením mocností na evropský ani americký trh vůbec nedodává. Teprve pár dní ve společnosti takového přístroje vás přivede zamyšlení, co vlastně stojí za vaším bezstarostným užíváním si moderních výdobytků komunikačních technologií. A že nejsou všechna tato cukrátka samozřejmostí.

Noční dravec par excellence

To že kvůli fotoaparátu nedrží Honor v klidu na stole, jsme si už řekli. Teď pojďme dodat, jestli to celé stojí za to. Honor totiž ke svému trojjedinému fotoaparátu přistupuje tak trochu jinak než jiní výrobci. Hlavní objektiv je opticky stabilizovaná soustava se světelností f/1.6, pod níž se skrývá 40Mpx 1/17“ senzor produkující 10Mpx obrázky. To díky technologii Quad Bayer, kombinující čtyři pixely do jednoho pro zvýšení citlivosti na světlo.

Druhý objektiv bychom chtěli nazvat širokým, jen by to moc nesedělo. Na zádech telefonu spočívá především pro vytváření videí v nízké intenzitě osvětlení. Je mu vlastní poměr 16:9 a kdykoli chcete zachycovat v tomto videopoměru fotografie, přejde telefon na něj.

Poznáte to především při focení ve tmě. Jeho soustava má totiž světelnost jen f/2.2, a dovoluji si tvrdit, že je to sakra poznat. Jakkoli z hlavního fotoaparátu téměř vždy vyleze skvělá fotografie plná detailů, s přirozenými barvami, hezky proostřená s vysokým dynamickým kontrastem, sekundární objektiv se mu neblíží ani náznakem.

Při nižší intenzitě světla začínají barvy výrazně teplat, kontury se rozplývat, a zejména objekty méně odlišené od pozadí se začínají ztrácet. Tento objektiv je pod marketingovým označením CineLens určen spíše pro zachycování videí, kde má papírově naopak za tmy podávat ty nejlepší výkony. Nechme jej při tom, už proto, že rozhodně není „ultra-wide“, jak jsme si zvyklí u konkurence, ale jen „little- wider“.

Třetím do mariáše je pak teleobjektiv hrající roli trojnásobného optického zoomu, taktéž opticky stabilizovaná soustava o světelnosti f/2.4. Selfie fotoaparáty pak V30 Pro nabízí hned dva – jeden pro klasické, a druhý pro široké fotografie s mírným efektem rybího oka.

U selfies se chvíli zastavme. Nejvíce se na nich podepisuje logická absence OIS i autofocusu. Jsou víceméně jen pro zábavu, bez ambicí jakéhokoli detailního fotografování. Za umělého světla navíc nejsou schopny nabídnout ani tu nejzákladnější barevnou věrnost. I když pravda – širokoúhlá selfíčka jsou dobrý nápad. Pořád lepší než snahy skládat více fotografií dohromady pomocí panorama-efektu obvyklého ještě před pár lety.

Honor V30 Pro nabízí přímo v aplikaci hned několik efektů pro značku typické. Ať už se jedná o malování světlem s dlouhým časem, velmi efektivní makro anebo noční režim se skládáním několika fotek dohromady, který ostatně proslavilo ve svém modelu P20 Pro (recenze) právě Huawei. Fotografie v tomto módu pořízené můžeme s klidným svědomím srovnat se špičkovými modely mateřské značky.

Daleko více mě ale překvapily noční schopnosti primárního fotoaparátu. Ten i v případech, kdy jsem očekával jen tmu a pár šmouh pouličních lamp, dokázal vytvořit snímek plně konkurující nočnímu režimu. Za ním zaostával snad jen horším kontrastem a prokreslením. Za toto všechno klobouk dolů!

Obecně lze říci, že Honor V30 snese minimálně za dobrých světelných podmínek ve všech aspektech srovnání s vlajkovými loděmi jiných značek. Vynecháme-li sporné fotografické schopnosti CineLens, v cestě mu leckdy stojí jen samotná fotoaplikace. Řada funkcí, jako je třeba i HDR, je schována až hlouběji v menu.

Za úvahu by také stála možnost rychlého přepínání mezi objektivy. Teď se tak děje výhradně pomocí táhla zoomu, a návrat na primární sklo není tak jednoduchý, jak bych si představoval. Je také potřeba si dát pozor, abyste měli povypínané všechny implicitně zapnuté „zkrášlující“ efekty. Jinak budeme mít ze všech fotografií manga omalovánky.

Jak fotí Honor V30 Pro?

Závěr

Kdyby měl V30 Pro českou cenovku, dovedu si představit, že by opět splnil hlavní krédo značky – kvalita vlajkových lodí za cenu střední třídy. Jenže ji nemá. A dává to smysl – bez Google aplikací je totiž Honor V30 Pro ze 70 % těžko použitelný telefon.

Proto se v článku ani nebavím o jeho battery managementu. – nejsem schopen dohlédnout toho, kolik by vydržel, pokud bych ho používal běžným způsobem.Vsadím se, že i tady by byl výsledek výborný, jak už to většinou bývá, když Honory testujeme – přístroj má 4 100mAh baterii, rychlé nabíjení, a i bezdrátově zvládne 24 W.

A to je jen výsek schopností, které by mohl Honor podávat, kdyby mu to bylo dovoleno. Nezbývá tedy než konstatovat spolu s legendární brněnskou kapelou přelomu šedesátých a sedmdesátých let Synkopy 61: Válka je vůl.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
schopnosti primárního fotoaparátu	absence aplikací (Google Play + služby Google)
extrémně silný hardware	nevyužitý potenciál tří objektivů
zpracování a design nad průměr kategorie