Zdá se vám titulek přitažený vlasy? Vysokými ambicemi se čínský obr nikdy netajil a výsledek v podobě Huawei P20 Pro ukazuje, že čas jejich naplnění už je tu. Seznamte se s dost možná tím nejlépe fotícím a možná také nejatraktivnějším androidovským telefonem dneška. Zda je ale skutečně nejlepší mezi všemi, ukáže naše dnešní recenze.

Je to vlastně svým způsobem komické, ale jak se zdá, Apple lze porazit, jen když přistoupíte na jeho hru. I když se po uvedení modelu X řada analytiků chytala za hlavu, kritizovala přepálenou cenu, smála se výřezu v displeji a počítala, za jak dlouho bude muset Apple vrátit zpět vyoutovanou čtečku otisků prstů, jako už poněkolikáté v historii se všichni přepočítali. Ať už si o společnosti z Cupertina, její ekonomické politice a datech o prodeji jejích přístrojů myslíme cokoli, coby trendsetter, nebo chcete-li bandwagon, je nepřekonatelná.

A tak v posledních týdnech nestačíme málem ani sledovat záplavu telefonů s výřezem v displeji a bezrámečkovým designem, sluchátkový jack se exponenciálně rostoucím tempem začíná poroučet na propadliště dějin a výrobci napínají své prostředky do vývoje co možná nejlepší biometrické identifikace za pomoci obličeje. Mezi takové přístroje patří také Huawei P20 Pro. Koncern ze Šen-Čenu už ale dávno nepatří mezi bezhlavé, a hlavně neinvenční kopírovače. Model P20 Pro tak přichází hned s několika technickými řešeními, která zejména v oblasti fotografie konkurenci zcela deklasují a v ostatních ohledech každého uživatele potěší.

Huawei P20 Pro: specifikace

Design a zpracování: žaloba už se píše

Huawei P20 Pro vypadá jako větší iPhone X (recenze). Tím by vlastně kapitola o designu mohla skončit. A skutečně – oba dva telefony na první pohled odlišuje jen fakt, že v Huawei na rozdíl od Apple doposud nerezignovali na odemykání telefonu otiskem prstu a příslušný senzor umístili pod displej. Je to dnes už poměrně neobvyklé a podle mě i nepříliš pohledné řešení. Kromě klasických iPhonů řady 8 jej pamatujeme zejména od Samsungu, který už na něj v zájmu rostoucí úhlopříčky displeje rezignoval a čtečku přemístil na zadní stranu. Ačkoli designově se určitě nejedná o žádní meisterstück, po několika dnech vám nejspíš vadit přestane – nejen kvůli jejímu u Huawei už tradičně neuvěřitelně bleskurychlému fungování. Čtečka se totiž dá využít i k ovládání telefonu. Když si zvyknete na to, že ťuknutí do senzoru znamená „zpět“, přidržení návrat na domovskou obrazovku a swype gesto vyvolává seznam posledních aplikací, můžete nechat zcela zmizet klasickou androidovou ovládací lištu a přidat si pár řádků k obrazovce.

Pohled druhý už Huawei od iPhonu X vzdaluje ještě o něco více. Ani onen proklínaný i zbožňovaný výřez není stejný. Zatímco v Apple jej vybavili kromě přední kamerky také infračervenými 3D snímači systému Face ID, Huawei na tomto místě ukrývá jen přední fotoaparát a reproduktor. Pravda – čínský „notch“ také nezabírá tolik místa, jako ten americký. I zadní strana by svou podobností jablečnému vzoru mohla leckoho zmást. Stejně jako u Apple se pod krycím tvrzeným sklem skrývá reflexní povrch. Krom toho zde ale najdeme logo garanta fotografických schopností čínských telefonů – společnosti Leica. A hned vedle něj nikoli dva, ale hned tři objektivy fotoaparátů. Jeden je téměř zapuštěný do těla. Zbývající dva ovšem – stejně jako u iPhonu X – nepěkně, víc než o milimetr přečnívají nad rovinu zad.

A to je nepříjemné. Pokud jsem v recenzi poledního iPhonu hořekoval nad tím, jak tato rozhledna na svých hranách řeže do ruky, bude u Huawei můj pláč ještě dvakrát silnější. Do prstů totiž neřeže jen vnější, ale i vnitřní hrana hrbu. Orámování totiž vystupuje ještě i nad rovinu obou čoček. Stejně jako u iPhonu se také u nezaoblených přechodů mezi zády a oválu s objektivy usazuje prach a nečistoty, které jsou jen těžko odstraňovat. A k dovršení všeho zlého samozřejmě Huawei logicky nedrží na stole rovně, viklá se a při ovládání jednou rukou mlátí jeho nepodepřený roh do desky stolu. První výrobce, kterého opustí choutky štvát uživatele touto snahou ignorovat základní ergonomické poučky, dostane Nobelovu cenu.

Zbytek už je vlastně klasika. Zaoblené rohy, USB-C port nebo dvojí mřížka na spodní hraně telefonu. Tady ale pozor – reproduktor se skrývá jen pod tou levou. Pod pravým grilem je uschovaný mikrofon. Při sledování videí je proto dobré si prostudovat, jaké otvory lze překrývat pro kvalitní audiozážitek. Mimochodem – zvuk linoucí se z reproduktorů obohacený na papíře o certifikace Dolby Atmos skutečně není špatný. Na rozdíl od šampiona vestavěného audia, herního Razer Phone (recenze), sice Huawei chybí basy, i tak ale zvuk patří k nejkvalitnějším a nejhlasitějším v dané třídě.

Nic jiného už po celém obvodu přístroje neuvidíte. V Huawei odvedli dobou práci zejména u schovávání plastových pruhů antén do černé barvy hliníkového rámu. Skutečně – kov, z něhož je šasi P20 Pro vytvořeno, je hliník, nikoli ocel jako u jeho cupertinského konkurenta. Částečně je to škoda, ale nebuďme nespravedliví – někde se téměř o deset tisíc nižší cena projevit musela. Z rámu pak vystupují už jen ovladač hlasitosti a zamykací knoflík na pravé straně. Ten je trochu nezvykle označen červenou barvou, takže možná zprvu budete mít obavy jej stisknout, aby telefon nevybuchl nebo se nestala jiná pohroma – třeba spuštění otravného hlasového asistenta. K obavám ale není důvod – tlačítko skutečně funguje tradičním způsobem. Až po několikadenním používání jsem přišel na to, že červená barva možná není na jeho povrchu náhodou, Ne snad, že byste jej nesměli používat. Ono to totiž používat skoro není třeba.

Jak je to možné? Samozřejmě, je tu skvělá čtečka otisků, o níž jsem se už zmiňoval. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že alternativní metoda odemknutí pomocí obličeje vlastně není o tolik pomalejší. Rychlost identifikace uživatele může skutečně konkurovat iPhonu X. Stejně jako on navíc Huawei nemá problém ani když se sešeří – to je něco, s čím doposud neúspěšně zápolí všichni ostatní výrobci v čele se Samsungem. Jen v úplné tmě Apple Huawei překoná. Je to logické. Číňané totiž neoperují s infračervenými paprsky skenující obličej ve třech rozměrech. Jen využili všechny možnosti selfie foťáčku s vysokým rozlišením 24 tisíc bodů a kvalitní světelností objektivu. Získali tak na rychlosti, ale ubrali na bezpečnosti. iPhone X oproti Huawei rozhodně fotkou neoblafnete. V praxi ale tento kompromis příliš nepoznáte. P20 Pro vás pozná i ve slunečních brýlích, a dokonce kvůli odemykání ani nemusíte mačkat tlačítko. Telefon se stejně jako cupertinské výrobky začíná pídit po obličeji jen co jej zvednete ze stolu.

Displej, prostředí, baterie

Poté, co obličej najde, rozsvítí se maximálním jasem 770 nitů 6,2palcový AMOLED displej překrytý z výroby folií proti poškrábání. Jedná se o chvályhodnou a u Huawei tradiční snahu ušetřit zákazníkovi peníze. Daní za perfektní přilnutí folie bez bublinek, kterého doma nikdy nedosáhnete, je však bohužel nižší kvalita zobrazení. Zejména na přímém slunci folie trpí na odlesky, které značně komplikují jinak bezproblémovou čitelnost.

Je to škoda – jinak totiž obrazovka patří k tomu nejlepšímu, co je na světě k vidění. Přede mnou v momentu psaní recenze leží kromě Huawei P20 Pro ještě Samsung Galaxy Note 8 (recenze) a výsledek je jasný – zobrazení čínské vlajkové lodi je přirozenější, barevně přesnější, a hlavně očím příjemnější než u Samsungu. Svůj nemalý podíl na tom má volba, kterou v menu nastavení najdete pod termínem „přirozený odstín“. Poučený čtenář už určitě tuší, že se jedná o obdobu „applovské“ technologie True Tone, která uzpůsobuje barevnost displeje okolním světelným podmínkám. A stejně jako u Apple funguje bez problémů a ke vší uživatelské spokojenosti. Časy, kdy čínské technologie připomínaly rozdíl mezi oblečení značek Adidas a Adldos, jsou už dávno pryč. Huawei v řadě ohledů dokáže vytvořit naprosté ekvivalenty „západních“ funkcí.

Někdy jde navíc v jejich promyšlenosti ještě o něco dál. Jakkoli já sám patřím mezi příznivce výřezu v displeji, který mi přijde jako vítané a ničemu nevadící osvěžení jednoduchých hranatých obrazovek, Huawei jej umožňuje vypnout. Je to vlastně snadné: Číňané si uvědomili princip fungování AMOLED displejů, kdy pixely zobrazující černou, se prostě vypnou. A pokud zhasne takto celá lišta, „notch“ zkrátka zmizí. Pokud se nemůžete rozhodnout, zda vás tato okopírovaná novinka štve, nebo nikoli, omezíte v mnoha případech její viditelností tím, že celé prostředí systému přepnete do černé barvy. Není na trhu mnoho telefonů, co to umožňují, vypadá to skvěle, šetří to zrak i cenná procenta baterie.

Na druhou stranu: cenná nejspíš není v případě Huawei P20 Pro to pravé slovo. Zatímco třeba ke špičkovým Samsungům poslední doby je lépe přibalovat na cestě do práce nabíječku, s Huawei můžete na něco podobného klidně zapomenout. Něco málo naznačí čísla – který z konkurentů v nejvyšší třídě vám nabídne akumulátor o kapacitě 4000 mAh? Z hlavy si vybavuji jen HTC U11+ a o třídu níže BlackBerry Motion. Výsledky na sebe nenechají dlouho čekat. Huawei patří mezi dvoudenní telefony, které musíte pro jednodenní výdrž pěkně ždímat. Ze stovky na cca 15 se mi povedlo P20 Pro dostat jen jeden den, kdy mi obrazovka kvůli navigaci svítila 6 hodin, a dorazil jsem to pak odpoledne trackovaným výletem na kole a večer intenzivní sociálně-mediální komunikací.

I v tento den však Huawei vydržel na příjmu 16 hodin a s oněmi 15 % hlásil svou připravenost fungovat ještě dalších šest hodin. Subjektivně tak snese srovnání jen s už zmíněným BlackBerry a mezi nejčerstvějšími přístroji pak s pověstným a nedávno testovaným spořílkem Sony Xperia XZ2 (recenze). Obří baterie se naštěstí dá nabít pomocí rychlonabíjení, bohužel však nikoli bezdrátově – což je také asi jediný handicap oproti konkurencí v podobné cenové hladině. Za hodinu se z nuly nabije Huawei P20 pro na 90 %.

Svým způsobem za obří výdrží stojí i funkce prostředí Emotion 8.1. Huawei P20 Pro umožňuje snížit rozlišení displeje buď nárazově, anebo podle uvážení samotného přístroje. Přítomna je také aplikace správce přístroje monitorující běh telefonu a umožňující pravidelně čistit paměť a udělovat oprávnění jednotlivým aplikacím. Zde však doporučuji mít se na pozoru – ve snaze o co největší úsporu Huawei rád uspává aplikace po zamčení displeje a aby tomu člověk zamezil, musí se prokousat hluboko do nastavení a poněkud nepřesným překladem. Často se mi tak vypínaly trackery sportovních výkonů, ale co hůř, důležité pracovní maily jsem občas přečetl až po několika hodinách.

To je ale jedna z mála nevýhod prostředí Emotion. Grafická nadstavba čínské značky nad Androidem (v tomto případě ve verzi 8.1) se postupem času přeměnila z omalovánkového a nepříliš pokročilého systému do překvapivě funkční podoby. Pravda, omalovánkové barvičky stále nezmizely. Přibyla ovšem možnost zdvojit některé aplikace sociálních sítí pro přístup do více účtů, zabezpečit spuštění vybraných aplikací otiskem prstu nebo schovat soukromé fotky pod heslo do sejfu. Z oblasti zabezpečení, na které teď Huawei zdá se klade velký důraz, mě ale nejvíc zaujala téměř špionská metoda dvou na sobě nezávislých pracovních prostředí, která lze v telefonu spustit. Jmenují se PrivateSpace a MainSpace, do každého lze nainstalovat jiné aplikace, synchronizovat jiné účty, zkrátka provozovat jiný telefon. Nejelegantnější ze všeho je pak spouštění obou prostředí – každému lze přiřadit jiný otisk prstu. Stačí se tak třeba namísto palcem dotknout telefonu malíčkem, a rázem i na policejním výslechu schováte veškeré kompro.

Možnosti nastavení přináší Huawei taktéž nemalé. Od obyčejných skinů prostředí, až k možnosti přetvořit podle svých představ základní ovládací prvky Androidu. Zachovány zůstávají také základní kameny ovládání, jako třeba spouštět ze zamykací obrazovky aplikace napsáním znaku, nebo možnost rozdělení obrazovky mezi dvě aplikace přejetím kloubkem prstu.

Fotoaparát a video: revoluce na obzoru

První věc, která na fotoaparátu Huawei P20 Pro praští do očí úplně každého, je počet čoček na zádech fotoaparátu. Jsou hned tři a nabízí někdy dosti překvapivé parametry. Primární fotoaparát disponuje snímačem o rozlišení 40 Mpx a extra velký 1/1.7palcový senzor, společnost mu pak dělá teleobjektiv se světelností f/2.4 snímající v rozlišení 8 Mpx a nakonec i 20 Mpx monochromatický senzor, který se většinou u konkurence stará o vylepšení kontrastu. Proč říkám u konkurence: Huawei totiž celkem dobře tají, kdy se který objektiv a snímač zapojuje do práce, a co má konkrétně na starosti. Někdy je tajemství tak velké, že na pravdivé údaje musí přijít až odborné magazíny. Výrobce totiž například tvrdil, že stabilizaci obrazu má na starosti výhradně elektronika s umělou inteligencí schovaná pod označením AIS. Až po rozborce severu iFixit se zjistilo, že opticky stabilizované jsou prý všechny optické soustavy.

I proto, že náš Huawei P20 Pro nechceme ničit, nemůžeme tato tvrzení nijak ověřit. Ať už je to ale jak chce, s čistým svědomím musím prohlásit, že to, jak konkrétně ona kouzla Huawei dělá, je vlastně úplně jedno. Je lhostejné, co a jak konkrétně fotíte. Takto univerzální aparát tu ještě v historii mobilních telefonů nebyl. Tedy popořadě. V automatickém režimu vidíme přirozené barvy, krásně prosvětlené a dobře kontrastní fotografie s neuvěřitelným množstvím detailů. I teď, když je recenze sepsána, nepřestávám s otevřenou pusou zírat na fotky, které jsem pořídil. Některé z nich sice trpí v automatickém režimu mírnou přeexponovaností, ale jinak jako by z obrazovky vystupovaly skutečné figury a reálné situace. V přímém srovnání s fotkami z Galaxy Note 8, který mám aktuálně k dispozici a nefotí dle zkušenosti nijak výrazně hůře než současné Samsungy, dokazuje Huawei své kvality víc než jasně: fotografie jsou kontrastnější, probarvenější, s větším množstvím detailů, menším množstvím šumu – no zkrátka lepší. Jen v jedné kategorii se Samsungu v mém skromném testu bez profesionálních parametrů dařilo Huawei porážet: v zachycování rychle se pohybujících předmětů. Jinými slovy: běžící pes byl pokaždé ostřejší u korejského telefonu, a to přesto, že Huawei v rozsáhlé škále systémů umělé inteligence umožňuje i odhadovat, kam se sledovaný předmět pohne a ostřit tam už předem.

Srovnání fotoaparátu Huawei (vlevo) se Samsungem (vpravo)

Je to paradoxní: Huawei totiž disponuje extrémně rychlou reakcí závěrky. Ta nezpomaluje dokonce ani ve zcela tmavém prostředí, a přesto nabízí neuvěřitelné množství světla, pravděpodobně buď díky extrémně velkému senzoru, anebo kombinaci obrazových dat z hlavního a monochromatického snímače.

Srovnání bez a s nočním režimem

Zůstaňme ale ještě chvíli vzhůru za denního světla. Kapitolou samou pro sebe jsou světelné efekty. Nejde jen o to, že podobně jako iPhone 8 a X nabízí i Huawei různě “osvětlená” selfíčka včetně oddělení pozadí od objektu a jeho ztmavení pod názvem “Pódiový reflektor”. Tato disciplína na rozdíl od jablečného konkurenta nepatří mezi silné stránky čínského telefonu. Selfíčka jsou pravidelně příliš “chemicky” vyhlazená a oddělení obličeje od uměle generované tmy má k dokonalosti daleko. Daleké více legrace si užijete s hloubkou ostrosti. Podobně jako všichni špičkoví předchůdci modelu P20 Pro je i aktuální vlajková loď značky s to tvořit velmi přirozený bokeh efekt, a to dokonce i při použití běžného režimu. Ani když se zapojí další objektivy v režimu nízké slony, nepůsobí výsledek vyumělkovaně, ba naopak. Telefon umí takřka dokonale rozeznat hrany objektů, na které chcete ostřit a i druhý, rozostřený plán působě přirozeně.

Jak fotí Huawei P20 Pro?

Kapitolou sama pro sebe je pak zapojení umělé inteligence do procesu fotografování. Stejně jako Mate 10 Pro (recenze) dokáže i P20 Pro rozeznat, jakou scénu právě fotíte a nabídnout odpovídající barevné a světelné „vylepšení“. Typů scén je dokonce k dispozici ještě o něco více, než u předchozích modelů – dokonce jsem je ani během testu nevyužil všechny. Nalijme si ale čistého vína – nevadí mi to. Subjektivně musím totiž konstatovat, že kvalitě fotografií rozhodně nepřispívají. Obloha se v podání Huawei stává až barvotiskovou, tráva má odsín rozlité vodovky. Jinými slovy: výsledky jsou koukavé, rozhodně však ne kvalitní.

Zpět ale krátce k hardwarovým parametrům fotoaparátů zejména pamětníkům pří pohledu na olbřímí hodnotu rozlišení primárního snímače nejspíš vyvstane na mysli jeden pojem: PureView. Druhdy nedostižný fotografický systém, který jako první přišel se simulací optického zoomu za pomoci přepočítání dat z 41 Mpx snímače do 10 Mpx fotografie a jejich postupného ořezávání při zachování “plného” rozlišení. Huawei zkrátka nezapře, že do svých řad před časem angažovalo jednoho z tvůrců tohoto teď už legendárního systému. To, co vidíme v P20 Pro je totiž PureView 2.0, PureView na steroidech.

Ukázka optického zoomu

Huawei P20 Pro totiž umí jednak trojnásobný optický zoom – to za pomoci teleobjektivu a přídavných elektronických pomocníků, ale také pětinásobný zoom hybridní. Co to znamená? Ať sním svůj klobouk, jestli to není navlas stejná technologie jako u letité Nokie 808 PureView, v tomto případě obohacená o data z ostatních snímačů. Ať je to ale jak chce, ještě, než ho sním, musím klobouk smeknout. Je sice znát částečná degradace světelnosti a celkové kvality snímku zřetelná zejména na roztřepených hranách objektů, to ale až po skutečně velkém přiblížení na úroveň pixelů. Na první pohled nic nenasvědčuje tomu, že se nejedná o plné optické přiblížení. A co víc: i když pětinásobný zoom už není žádná legrace udržet v ruce, na výsledcích to není vůbec znát.

Ta největší bomba ale na závěr kapitoly. Oblast, ve které přichází odpověď na otázku “je umělá inteligence v telefonu dobrá jen na to, aby zamodřila modrou oblohu”? No, a my už teď víme, že není. A víme to díky tzv. Nočnímu režimu. Zamiřte, stiskněte spoušt, pár vteřin počkejte a namísto rozmazené fotografie, kde jen nejasně luštíte kontury předmětů, vykoukne prosvětlená scéna s ostrými konturami, detaily znatelnými jako za bílého dne. Kde se tam to všechno světlo bere? Domýšlí si ho Huawei? Jak je možné, že prokreslí i předměty v absolutní tmě nacházející se ve vzdálenosti 50 metrů? Přemýšlím nad tím celou dobu testování a pro nedostatek technických vědomostí jsem nucen konstatovat, že je to zázrak. Noční mód navíc užijete už i během stmívání. Fotky krásně prokreslí, přirozeně doostří a dodá jim kontrastu. Podtrženo, sečteno: za tmy nedostanete z ničeho lepší fotografie než právě z Huawei P20. Tečka.

Závěr

Pokud odhlédneme od okopírovaného designu, musíme připustit, že Huawei modelem P20 Pro začíná psát zbrusu novou kapitolu své značky. Vůbec poprvé totiž určuje trendy. Zatím jen v oblasti fotografování, to ale může být jen první vlaštovka. Ve všech ostatních oblastech se totiž P20 Pro konkurenci naprosto vyrovná a v leckterých dokonce parametry překoná – mluvím například o kvalitě displeje, rychlosti čtení biometrických identifikátorů nebo i samotném faktu, že je značka schopna vyrábět své vlastní čipy s neural engine a prvky umělé inteligence.

Samozřejmě si za to nechá pořádně zaplatit. Dát za čínský telefon bezmála 22 000 korun, to nezvládne každý. Pravda je ovšem taková, že pokud bych se měl rozhodovat, zda tuto sumu utratit za P20 Pro nebo Samsung Galaxy S9 Plus, byla by nejspíš v mém případě jediným rozhodovacím parametrem právě značka (to samozřejmě v případě, kdybych zapomněl na varování tajných služeb před spojení značky Huawei s čínskými bezpečnostními složkami). A v příští generaci vlajkových lodí možná už ani to ne.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
bezkonkurenční fotoaparát	nedotažená ergonomie
rychlé reakce biometrických senzorů
kvalitní zpracování
levnější než většina stejně kvalitní konkurence