V Huawei sundali rukavice a vyrazili do boje proti špičce třídy. Mate 10 dokazuje, že vysoké prodeje čínské značky nejsou náhoda – nabízí výbavu, která se už na cenovce nemusí podbízet, a přesto v poměru cena/výkon své konkurenty hladce poráží. A nejen v něm. Více prozradí naše recenze.

Není to vlastně tak dávno, kdy jsem nové špičkové modely od Huawei ještě příliš nevnímal. Když se řeklo Huawei, vzpomněl jsem si totiž na telefon, který si jako svůj první smartphone pořídila moje maminka. Po půl roce šel ten restartující se zpomalený krám z domu. Pod tíhou předsudků jsem si Huawei povšiml až u velmi povedeného modelu P7. Teď se nacházíme o tři roky dále a ta samá značka přichází s telefonem, co se pyšní první implementací prvků umělé inteligence. Po dvou týdnech v jeho společnosti nelze než konstatovat, že inženýři v Šen-Čenu bez velkého humbuku vyvinuli telefon, který současnou špičku nejen dorovnal, ale v lecčems dokonce překonal.

Huawei Mate 10 Pro: specifikace

Design a zpracování: šest palců kvality

V dnešní době bezrámečkového designu je stále těžší vytvořit telefon, který by se byť jen drobně odlišoval od záplavy jemu podobných. Huawei se to ale v případě Mate 10 podařilo.

Na krajích zbroušené hliníkové hrany sice stále trochu připomínají někdejší designový jazyk Samsungu. Zbytek je ale originál. Na první pohled definuje Mate 10 především reliéfní pruh na zádech opticky oddělující fotomodul od zbytku těla telefonu. Celkovému vyznění trochu škodí mírně přečuhující objektivy vprostřed zad – jak elegantní by bylo vyznění designu, kdyby je stejně jako loga Huawei a Leica překrývalo zaoblené sklo Gorilla Glass 5.

Pravda, tato kritika už trochu zavání hnidopišstvím. I tak totiž Huawei patří mezi nejelegantnější stroje na trhu. A to zejména v testované hnědé metalíze, která kombinuje odstíny zlaté a měděné s občasnými fialovými odlesky. Uživatelé konzervativnějšího ražení však mohou sáhnout i po stříbrném a černém provedení. Jak už to ale na tom světě chodí, krása někdy škodí užitné hodnotě. Skleněné povrchy a leštěný hliník řadí Mate 10 mezi největší klouzavce, které můžete pořídit. A evidentně je si toho vědomo.

Už z výroby Mate 10 vychází s bezchybně nalepenou folií na displeji. V krabici pak naleznete velmi tenké a měkké silikonové pouzdro. Kéž by se tato štědrost stala v nejvyšší třídě standardem. Když už uživatel vydá za technologickou hračku ekvivalent značného procenta výplaty, výrobce by mu měl umožnit pohodlné fungování bez dalších větších investic. Zejména Apple, který se zdráhá ke svým nejnovějším přístrojům přibalit byť jen rychlonabíječku, by se měl zamyslet a možná i zastydět.

O fyzických vlastnostech silikonového pouzdra jsem o pár řádků výše nepsal náhodou. Ani když jej na Mate 10 navléknete, neztratí toto nic ze své elegance a použitelnosti. Nakyne do šířky jen něco přes dva milimetry a nechá i tak vyniknout asi největší přednosti bezrámečkových phabletů – nekompromisní ovladatelnosti jednou rukou, aspoň co se šířky týče. Tomu navíc napomáhá stále populárnější poměr stran displeje 18:9. Ten sice komplikuje dosahování do horních pater obrazovky, i na to však, jak za chvíli popíšeme, v Huawei mysleli aspoň během úprav uživatelského prostředí.

Už tradičně Huawei dbá na ergonomii i ve fyzickém světě. Jeho inženýři neopomněli například trochu zvrásnit zamykací tlačítko, které tak snadno po hmatu odlišíte od kláves hlasitosti. V rámci té samé tradice ergonomické dokonalosti nalezneme i čtečku otisků prstů na zádech telefonu přesně tam, kde se o telefon opírá ukazováček.

Hovoříme-li o tradici, nelze nevyzdvihnout její standardně bleskurychlé reakce. Oproti starším modelům značky zmizel subjektivní pocit, že se telefon odemkne ještě před tím, než prsty na senzor dosedne, i tak by se ale co do přesnosti rozlišování mohou Samsung s Applem jezdit do Číny učit. To, že na rozdíl od konkurence umožňuje pohyby po čtečce ovládat prostředí telefonu (stahovat notifikační lištu, pořizovat fotografie etc.) představuje další příjemný bonus. Nostalgiky na těle telefonu dozajista potěší přítomnost infračerveného portu. Progresivisté pak nepochybně zajásají nad ctěním jednoho z nejpitomějších trendů poslední doby: absencí zdířky na 3,5mm jack, kterou supluje adaptér v balení podobně jako u iPhonů nebo Nokie N80 z doby, kdy řada potenciálních majitelů nového Huawei ještě nebyla na světě.

Displej, prostředí, baterie: maratonec ve vysokém rozlišení

Ještě než se dostaneme k vyzdvihování kvalit displeje, nelze se nezmínit o dost možná největším problému, který za sebou Huawei Mate 10 Pro vleče. A tím je existence Huawei Mate 10 „nonPro“. Levnější model totiž konektor na jack nabízí, kromě toho disponuje pro někoho komfortnějším umístěním čtečky pod displejem, ale hlavně také zcela odlišným typem zobrazovače. Namísto AMOLED sází na IPS LCD s konzervativní poměrem stran 16:9, což přijde vhod jednak milovníkům přirozenějších barev, ale i těm, kteří často sledují videa na YouTube. Kromě těchto subjektivních deviz však „obyčejný“ Mate Pro přináší také jednu objektivní – vyšší rozlišení. Oproti 2160 x 1080 pixelů na šesti palcích u verze Pro přináší Mate 10 hodnoty 2,560 x 1,440, a tím pádem i vyšší hustotu zobrazení 499 vs 402 ppi. Proč se v Huawei k tomuto zdánlivě nelogickému kroku rozhodli, netuším. Naštěstí jsme v České republice od složitého rozhodování osvobození. Huawei Mate 10 „nonPro“ se neprodává ani u nás ani na německém Amazonu.

Teď už ale k samotnému modelu Pro. Nevím, zda za tím nestálo právě vědomí „nižšího“ rozlišení, ale dal bych ruku do ohně za to, že konkurence umí nabídnout větší ostrost zobrazení. To však rozhodně neznamená, že by snad displej Mate 10 Pro byl špatný – jen představuje v nejvyšší kategorii smartphonů jakýsi průměr. I tak ale na dnešní dobu přináší stále ještě nijak často vídaný jas 700 nitů, který zajišťuje skvělou čitelnost na přímém slunci. Na poměry AMOLED displejů nabídne dokonce i poměrně přirozené barevné podání. Už jen proto, že uživatel může barevnou charakteristiku změnit tak ve dvou krocích tak, aby se přiblížila spíše LCD technologii. V tomto nastavení mi však už barvy přišly přespříliš nevýrazné, a proto jsem jej ani nespouštěl.

Nejedná se však zdaleka o jedinou možnost přizpůsobení. Zvolit si můžete dokonce interpolaci rozlišení obrazovky na HD a dosáhnout tím úspory baterie. Snaha šetřit proud stojí i za možností převléknout celé prostředí do atraktivnějšího černého kabátku. Jak se ale dočtete o pár řádků dále, podobné triky nemá akumulátor Huawei zapotřebí. Na čem je však potřeba zapracovat zcela určitě, to je kompatibilita aplikací s nestandardním stranovým poměrem displeje. Většina programů s ním problém neměla, některé ovšem padaly subjektivně častěji než na „standardních“ displejích (Waze, Twitter), některé jsem nakonec odinstaloval, protože se odmítaly spustit úplně (GBoard, Facebook – jeho Lite varianta fungovala správně).

Neuvěřitelné možnosti personalizace ostatně nabízí i celé zbrusu nové prostředí EMUI 8. Ano, čtete dobře. Z čísla 5 v modelu Mate 9 (recenze) poskočilo značení proprietálního launcheru čínského giganta na osmičku. Dost možná proto, že překrývá nejnovější Android 8.0 Oreo, a nutno podotknout, že ne vždy je to dobře. Musíme se tak rozloučit například s vyskakovacími widgety u ikon na pracovních plochách, které čistý operační systém nabízí. V Huawei se to ovšem snaží vykompenzovat jinými užitečnými funkcemi. Hned po zapnutí například telefon slibuje kompletní zálohu do cloudových služeb Huawei po vzoru Apple, které by měly usnadnit přechod ze staršího telefonu téže značky.

Hodně jsem si oblíbil i možnosti personalizace uživatelského prostředí. Ty počínají u téměř libovolného přeskládání navigační lišty a jejího doplnění o tlačítko stahování notifikační lišty, na kterou je přeci jen poměrně těžké dosáhnout jednou rukou. V extrémním případě pak lze lištu s ovládacími prvky zcela skrýt a spolehnout se na plovoucí tlačítko, jež funguje jako joystick a veškeré funkcionality lišty supluje. K tomu všemu přidává ještě logickou výhodu – může se nacházet právě tam, kde ho potřebujete. Osobně mi ale právě jeho umístění blízko středu obrazovky a tím pádem i palce začalo příliš vadit ve výhledu na obsah displeje. Pokorně jsem se proto navrátil ke klasickému ovládání Androidu.

Z minulých modelů Mate 10 Pro přebírá schopnost spustit libovolnou aplikaci nakreslením znaku na zamčené obrazovce. Daleko víc se ale v Huawei chlubí novinkou, která by měla z Mate 10 Pro udělat první skutečně chytrý telefon – totiž využitím umělé inteligence. V prostředí operačního systému by teoreticky měla napomoci například lepší správě notifikací. Huawei se chlubí, že umí rozlišit, které notifikace považujete za důležité a naučit se v režimu rozdělené obrazovky otevírat příslušné aplikace. Na tuto funkcionalitu jsem se těšil už od chvíle představení telefonu, testovaný kus se však ne a ne rozhoupat k tomu, aby mi ji nabídl. Dost možná jsem jen neprošel testem umělé inteligence. Není to ovšem jediné místo, kde by měl umět zapojit svůj vlastní „rozum“. Daleko více uplatnění totiž nalézá v oblasti fotografie – k čemuž se dostaneme v další kapitole.

Asi však nebudu daleko od pravdy, když se odvážím tvrdit, že daleko více než ne zcela zřejmý přínos umělé inteligence, bude většinu potenciálních zájemců zajímat výdrž na jedno nabití. A ta je vskutku královská. Stačí zmínit nepříliš často vídanou kapacitu baterie 4000 mAh a asi není potřeba dodávat víc. Dokonce i v té největší zátěži, kdy jsem protelefonoval dvě hodiny a další dvě hodiny telefon bez nabíjení používal jako navigaci, jsem jej kolem jedné hodiny ranní zapojoval po 17 hodinách do zásuvky s 30 % kapacity. Mate 10 Pro v tu chvíli hlásil svou připravenost fungovat ještě dalších 17 hodin. I když tento údaj považuji za velmi nadsazený, při běžném používání nemá telefon problém vydržet v provozu dva plné dny.

A to není vše. Mate 10 Pro přichází s in-house technologií rychlého nabíjení, která slibuje nabít polovinu kapacity akumulátoru za půl hodiny. Tato čísla mohu potvrdit. Jen nepřestávám žasnout nad tím, proč v Huawei zapomněli na dobíjení bezdrátové. Skleněná záda přitom k implementaci přímo vybízejí.

Baterie se mimochodem týká také jeden zajímavý příběh, který dobře ilustruje, jak moc Huawei na jeho vlajkové lodi záleží. Pokud nyní po dvoutýdenním testu hovořím o bezkonkurenční výdrži, první dny jsem se u Mate 10 Pro potýkal s diametrálně odlišnou situací. Procenta baterie mizela mnohdy rychlostí i 3 % za 10 minut a systém hlásil, že za tím stojí Služby Google. První reakce z Huawei se sice nesla v duchu „to je problém Google, nikoli náš“, aby pak za dalších 24 hodil vydali v Číně rychlou záplatu, která vše napravila. Takto rychlou reakci jsem viděl zatím jen u Apple.

Fotoaparát a multimédia: jde to i lépe

f/1,6 – to je číslo, které vystihuje klady fotoaparátu Huawei Mate 10 Pro asi nejlépe. Právě tolik totiž činí hodnota světelnosti pro oba dva objektivy, což se zatím nikomu nepovedlo. Na druhou stranu je to ale také jediná záležitost, jíž mají obě dvě optické soustavy společnou. První, opticky stabilizovaný objektiv, skrývá 12 Mpx RGB snímač. Ten druhý stabilizaci postrádá, nabízí však 20 Mpx a snímač černobílý. Jako u každého telefonu s podobnou charakteristikou má kombinací obrazu z obou vzniknout prokreslená vysoce kontrastní fotografie.

A to se také podařilo. V některých případech až přespříliš. Fotografie vypadají sice efektně, ale tak trochu nepřirozeně. Osobně bych je přirovnal k expresivnímu komiksu. S realitou má totiž barevné podání společného jen máloco. Barvy jsou chladnější až technicistní, což se týká i podání bílé. Nechci tvrdit, že Huawei Mate 10 Pro fotí špatně. Ostatně, to by ani nebyla pravda. Fotí osobitě a hlavně zajímavě.

Jako vždy dokáže v portrétním režimu softwarově vytvořit velmi realisticky působící efekt hloubky ostrosti, který na rozdíl od konkurence rozmaže pozadí skutečně jen tam, kde je to opravdu potřeba. Dost možná na tom nese svůj podíl již zmiňovaná umělá inteligence. Ta totiž dokáže sama rozlišit fotografovaný objekt anebo scénu a tomu přizpůsobit parametry fotografie. Přechod jednoho módu do druhého lze pozorovat i na displeji, a to nejen změnou barevnosti, ale také na ikonce, které se objevuje v rohu fotoaplikace.

Jak fotí Huawei Mate 10 Pro?

Málokdy vídaná světelnost objektivů nese také zásluhu na velké odolnosti fotoaparátu Huawei proti rozmazávání fotografií. Závěrka reaguje velmi rychle, a to zejména v interiérech a podmínkách s nedostatkem světla. Její výkony však paradoxně nejsou na danou kategorii nijak oslnivé v dobrých světelných podmínkách, kde se v žebříčku špičkových modelů umísťuje Huawei až na chvostu. Dobře je to patrné například na fotce přijíždějícího vlaku. Tuto scenerii fotím pravidelně, a ještě se mi nestalo, aby zpoždění závěrky mělo za následek vyjetí vlaku ze zlatého řezu.

Nijak úchvatný není ani videozáznam, jenž se dá s Huawei pořídit. Pokud točíte na klasických třicet snímků za vteřinu, povšimnete si nejspíš nepříliš účinné stabilizace. U šedesátisnímkového záznamu zase tato zasahuje velmi nepřirozeně a celý záznam proto působ zrychleným „slapstickovým“ dojmem. Ani kvalita záznamu nemá na kategorii nejdražších smartphonů odpovídající parametry. Výsledné video vždy vypadá jako kdyby mělo o řád nižší rozlišení, než kterým ve skutečnosti disponuje. To zamrzí zejména u 4K záznamu, kterému by mimochodem slušela i 60snímková varianta. Tu však Huawei nenabízí.

Zvláštní kapitolu pak tvoří reprodukce zvuku. Mate 10 pro nabízí stereoreproduktory – to ovšem jen v případě, že telefon držíte v horizontální poloze. Po otočení o 90 stupňů se reprodukce mění na mono, přičemž reproduktor dole funguje jako středobasový woofer a sluchátko jako výškový tweeter. Zajímavý nápad je v tomto podání opravdu efektní. Pokulhává však ve výše zmíněném stereorežimu. Svou charakteristiku totiž reproduktory logicky změnit nemohou, a tak se z jedné strany stále ozývají spíše výšky a z druhé středy. Což působí značně nevyváženě.

Podobně by se dal charakterizovat také zvuk linoucí se ze sluchátek připojených přes USB-C redukci. Běžný konzument to možná nepozná – zvuk sám o sobě rozhodně není špatný nebo nekvalitní. Člověk zvyklý poslouchat hudbu o vysokém datovém toku v drahých sluchátkách bude nejspíš trochu zklamán. Zvuk postrádá ty nejvyšší frekvence a po doladění v ekvalizéru dostane výsledek jen plechovější charakter. Spektrum je posunuto spíše do středu, a i basy by si zasloužily trochu přibrousit. Ve zkratce: Huawei na redukci doplácí podobně jako iPhone 7 a 8. Na rozdíl od nich je ale telefon aspoň upřímný: po připojení redukce se na displeji objeví hláška, že pro kvalitní reprodukci by bylo dobré pořídit si USB-C sluchátka. Doporučuji totéž.

Závěr a konkurence

Hned na začátku textu jsem předeslal, že se Huawei Mate 10 Pro může měřit například s Note 8 (recenze) od Samsungu. Určitě by totiž rádo, ve výsledku ale míří na zcela jiný typ zákazníka. Ale popořadě. Leckomu může vadit zejména absence slotu na paměťovou kartu – pro řadu příznivců androidu nepřekročitelná hranice. Ani s nejnovějšími výkřiky technologie, jako je například Bluetooth ve verzi 5.0, nemůžeme počítat. Leckdo by možná žehral na absenci stupně krytí IP68. IP67, kterou Mate 10 Pro disponuje, nezvládá například potápění. Nezvládá také nejrychlejší 3.0 USB-C přenos. Na druhou stranu Huawei přichází už v základu s 128 GB pamětí – řada vlajkových lodí zůstává na poloviční kapacitě.

„Tricky situation“, jak by asi napsali za Atlantikem. Zájemce o špičkový Huawei bude muset vážit parametry na lékárenských vahách. Proto tedy ještě jeden za všechny: na rozdíl od Note 8 nestojí Mate 10 Pro 27 000 Kč, nestojí 25 000 Kč, ale pořídíte ho „jen“ za 21 000 korun. A šest tisíc utratit nebo ušetřit, to už je argument jako hrom.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
elegantní design zejména v hnědé barvě	rezignace na nejnovější technologie
extrémní výdrž na jedno nabití	chybějící jack konektor
na svou třídu příznivá cena	rozporuplně působící fotoaparát