Už léta používám klasické švýcarské hodinky za desítky tisíc
Teď se ale na mém zápěstí usídlila nejmenší část jablečného ekosystému
„Opravdické“ hodinky mi chybí jen málokdy. I když…
Vibrace na mé ruce mě budí a Apple Watch hned informují o tom, kolik jsem toho dnes naspal. Už po uvaření ranní kávy mám dobrý pocit z toho, že se mi postupně plní kolečka aktivit. Pro zábavu se hned po kávě podívám na hodnotu srdečního tepu. Je to dobré – v klidu stále nepřekračuje 60 tepů za minutu. Zkrátka – dělám to samé, jako asi každý druhý uživatel Apple Watch.
Jenže ještě před pár měsíci tomu bylo jinak. Hodinky na mé ruce nesly na dýnku nápis Swiss Made a uvnitř tikal mechanický strojek sestrojený mistrem hodinářem. Když jsem u kohokoli namísto mistrovského díla lidských rukou viděl ocucaný bonbon se svítícím displejem imitujícím hodinové ručičky, pousmál jsem se a v duchu jejich nositele politoval. V hantýrce milovníků hodinek se pro nás takové vžilo jediné pojmenování: chronomagor.
Dá se to léčit?
K mechanickým hodinkách jsem přičichl krátce po vysoké škole. Líbil se mi hlasitý tikot i samotný princip chodu mechanického strojku založeném na nejjednodušší fyzice vtělené do toho nejkomplikovanějšího mechanismu.
Začal jsem jako většina hodinkových nadšenců. Od nejlevnějších kusů ruské výroby a základních japonských Seiko 5 jsem se přesunul o kategorii výš. Německé Junghans, švýcarské Fortis, Mido nebo Longines. Zálibně jsem hleděl na ručičky mechanických chronografů nebo keramické lunety. Užíval si rukou tvarované detaily ruček i indexů. Porovnával výraznost luminiscence.
Ale hlavně jsem si užíval hodinek jako statusového symbolu. Vizuálního znázornění toho, že už jsem velký kluk. Moje poslední Omegy Seamaster Aqua Terra s in-house kalibrem jsem nosil pyšně a dával je nevyžádaně na odiv. V duchu jsem pak s jistým sebeuspokojením viděl účtenku stále schovanou v hodinkovém boxu, jenž na sobě nesla číslovku 120 000.
To vše až do okamžiku, kdy se ve mně cosi zlomilo. Hodinky mi už nedělaly takovou radost jako dřív. Začal jsem víc sportovat, v mém životě se začaly přeskupovat priority a hodinky často zůstávaly opuštěné ležet v hodinkovnici. Netrvalo dlouho a já se rozhodl k něčemu, co jsem ještě pár měsíců nazpět považoval za nemyslitelné: všechny mé hodinky vyrazily do světa dělat radost jinému majiteli a mně na pravém zápěstí zbyl jen náramek přátelství od mé dcerky. Zbývalo tedy jen vyřešit poslední otázku: co budu nosit na tom levém?
Den 0 – Naleštěné jablíčko na zápěstí
Apple Watch byly první volba. A to přesto, že jsem je dosud odmítal. Před dávnými lety jsem pro Mobilizujeme.cz testoval jejich první generaci a po dvoutýdenním soužití jsem je vracel docela rád. Nabíjet něco takového každý den? Modlit se, aby vydržely na jedno nabití trackovat celodenní túru (což se nikdy nepovedlo)? Zírat zmateně na chaotickou matici aplikací a ladit pohyb ruky tak, aby se displej rozsvítil, když se na něj podívám? Děkuji, ale ne.
Jenže když člověk najednou nemůže uspokojit svou touhu po zátěži na ruce mechanicky, začne přemýšlet trochu jinak. V mezičase se ze mě stal uživatel kompletního jablečného ekosystému složeného z iPhonu, iPadu a MacBooku a Apple Watch začaly rázem dávat větší smysl.
Nota bene, když jsem se doslechl, že držitelé jablečných hodinek dostanou zanedlouho výbavu v covidovém světě tolik nepostradatelnou: možnost odemykat iPhone s nasazenou rouškou bez kódu. Tedy tak, jak už to znají uživatelé Macbooků – i pro ně hodinky fungují jako jakýsi autentifikační token.
Testovací kus, který by ověřil mou afinitu k Apple Watch, neměl stát víc než 10 000 Kč. Starší, než pátá generace nepřipadala v úvahu. Tyto a novější kusy už disponují always-on displejem, takže tento není potřeba pohybem celý rozsvěcet, ale čas ukazuje permanentně, jako klasické hodinky.
Jako správný chronomagor bych nejspíš hliníkové pouzdro a lehce poškrabatelné sklíčko snášel jen těžko, pomyslel jsem si. Do mého hledáčku se tak rychle dostaly ocelové Apple Watch 5 se safírovým sklíčkem z druhé ruky. A když mi jablečný influencer Honza „Alisczech“ Březina nabídnul své titanové pětky Edition, nebylo co řešit.
Den 1 – Studená titanová sprcha
K titanovému pouzdru jsem samozřejmě musel pořídit titanový náramek. Bez toho by to nešlo, přeci nebudu nosit ten silikonový hnus, co Apple k hodinkám přikládá. Už cestou od Honzy Březiny jsem ale začal pociťovat lehké rozladění. Kde jen kovový feeling, který jsem si od dražší verze Apple Watch sliboval? Málo platné – dílenské zpracování mých někdejších Omeg a náramku k Apple Watch čínské provenience se přeci jen srovnat nedá. Ostré hrany tahu a kulatý design pouzdra navíc vůbec neladily. Začal jsem si vyčítat, že jsem skvost švýcarské hodinařiny vyměnil za dětskou hračku.
A vážně jsem potřeboval titan? Vždyť vůbec nic neváží a já mám rád na zápěstí pořádný kus hmoty. Oproti oceli jsou na něm navíc více vidět mikroškrábance a u hodinek z druhé ruky je to pořádně znát.
A bylo toho stále víc: to se vážně nedají stáhnout jiné ciferníky, než ty od Apple? To je fakt na výběr jen takhle málo aplikací? Ale hlavně – to se stále Apple nepoučil co se výdrže baterie týče? I když Honza hodinky nabíjel před předáním ve 14 hodin, v deset večer jsem je už měl skoro vyždímané. Sháním druhou nabíječku do práce. Tak takhle jsem si svůj nový hodinkový život vážně nepředstavoval.
Den 2 – K obleku se nehodí. Co teď?
A dost. Shlédl jsem pár videí a díky nim bude dnešek dnem den, kdy přivedu Apple Watch na limit jejich výdrže. Vypínám zbytečné notifikace – nepotřebuji upozorňovat na to, že bych měl vstát ze židle, ani na to, že nějaký můj kontakt založit místnost na Clubhousu. Volím ciferník s co nejvýraznější převahou černé barvy, což vyhovuje AMOLED displeji, a mažu aplikace, které na hodinkách využívat nemusím a jen mě zbytečně vytrhávají z koncentrace.
Upravuji si titanový tah přesně na obvod zápěstí, oblékám košili a vyrážím do práce. A hned se začnu rozčilovat. Pokud často chodíte v obleku, určitě zvolte menší, 40mm variantu hodinek. Větší 44mm se pod standardní manžetu košile vejde jen velmi těžko a pořád leze ven. I s menší variantou se ovšem problém nevyřeší stoprocentně. Apple Watch výškou pouzdra připomínají spíše mechanické chronografy se separátním strojkem pro stopky, než hubené „oblekovky“.
Celý den se snažím, abych hodinky používal striktně jen k tomu, co je opravdu potřeba. Měří mou aktivitu, čtu na nich notifikace z messengerů, občas na zprávu i odpovím. Čtvrthodinovým hrátkám s ciferníky jsem se sice nevyhnul. Než jsem však připojil před spaním hodinky k nabíječce, čekalo na mě milé překvapení. Po celodenním provozu jsou hodinky na 50% baterie! A to už se její kapacita v přibližně rok starém kousku snížila na 90 %. Takhle by to šlo!
Den 5 – Láska na pátý pohled…
A zase dost. Nosit Apple watch s kovovým tahem mi začíná připadat jako čím dál větší nesmysl. Ještě než zkusím Milanese Loop, který má přeci jen pohodlnější parametry než náramek složený z článků, zkouším nahodit silikon, co jsem měl přiložený k balení. Že jsem o něm před pár dny psal jako o „silikonovém hnusu“? Ale prosím vás, to už si nepamatuju…
Zatímco u mechanických hodinek jsem si dokázal užívat pocit hmoty na ruce umocněný kinetickým momentem rotoru natahujícího perko pohánějící tzv. nepokoj, s Apple Watch se dostavuje diametrálně odlišné bažení. Najednou se přistihují, že nechci o hodinkách na své ruce vůbec vědět. Titanový model je k tomuto vhodnější než jakýkoli jiný.
Získáte hmotnost hodně podobnou hodinkám s hliníkovým pouzdrem, ale návdavkem i safírové sklíčko. A když se podívám na to, jak vypadají obyčejná tvrzená skla na klasickém modelu, co používají moji přátelé, jedná se o benefit, který by měl každý zájemce o Apple Watch vzít v úvahu.
Hodinky začínám nasazovat těsně na ruku, aby se staly součástí mého těla. U mechanických hodinek jsem to nenáviděl, u Apple Watch s tím najednou nemám problém. Silikonový pásek k tomu přímo vybízí a navlékací textilní řemínek už je na cestě – opět něco, co jsem si u „Švýcarů“ nedovedl představit.
Lehkost, s jakou se u Apple Watch mění řemínky k podobnému střídání zkrátka vybízí. Když si vzpomenu na to, jak nerad jsem dříve používal vystěžejkovávač, jak moc jsem se bál, abych při neobratné manipulaci neškrábl pouzdro za desítky tisíc, musím přiznat, že ten pocit psychické lehkosti má něco do sebe.
Den 10
S hodinkami už běžně i chodím i do postele a zkoumám statistiky spánku. Změnily se tak i moje nabíjecí návyky. Kdykoli si sednu k práci, dávám hodinky na nabíječku, a tím pádem s jejich výdrží nemám sebemenší problém. Kromě toho je ale takřka nesundávám – jejich kontinuální nošení přináší benefity v podobě podrobných zdravotních statistik. Pokud vás zkoumání dat otravuje nebo znervózňuje, pak podobný typ hodinek pro vás nebude to pravé ořechové.
Apple Watch se mi ale stále nedaří brát jako hodinky. Pokud jste zvyklí nosit opravdu kvalitní mechanické hodinky, nečekejte prémiový pocit, na který jste zvyklí. Řeknu to jednoduše – Apple Watch se pro vás nejspíš nikdy nestanou hodinkami v pravém slova smyslu. Je to nástroj. Něco, co vám zase o něco více usnadní život.
Pro nás, co značnou část dne pracujeme venku, je neskutečně užitečné jedním pohledem spatřit předpověď počasí. Někomu se zase hodí hlukoměr. Skoro každému pak možnost rychle odepisovat na zprávy nebo dokonce volat z hodinek, když nemůžete najít telefon. Díky Watch už nemusíte nosit na běhání mobil složitě přišpendlený k tělu a až se čeští operátoři odhodlají k podpoře vestavěné eSIM, bude těch využití ještě o něco více.
Apple Watch jsou boží, ale nejsou to hodinky
Apple Watch jsou zkrátka prodloužení vaší ruky, rozšíření s možností, na které jsme si zvykli využívat na každodenní bázi mobilní telefon. Vlastně se ani nedivím třeba Petru Márovi, který nosí na jedné ruce Apple Watch a na druhé své Rolex Submariner.
Co se týká otázky v titulku, ani po dvou týdnech s Apple Watch se nepovažuji za vyléčeného. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli se dá chronobundus definitivně z duše odstranit. Velkou část dne mi mechanické hodinky nescházejí.
Občas se ale ozve nenasytné materialistické ego, a je zle. Nebo stačí obléct sako s košilí a rázem je vidět, že pro toto využití Apple Watch svým designem zkrátka stavěné nejsou. Obávám se, že mě nákup mechanických hodinek po nějakém čase opět nemine. Anebo si v tomto smyslu budu muset připlatit za psychoterapii.