Nové značce z líhně společnosti Huawei se podařilo s modelem Honor 6 vzbudit očekávání, která nemohla naplnit. Ať si pracovníci PR oddělení říkají co chtějí, za 9 000 korun koupíte zkrátka jen střední třídu. Dnešní recenze ukáže, co brzdí extrémně výkonný hardware čínské novinky v rozletu.

Kolem uvedení modelu Honor 6 na světové trhy byl v červnu takový humbuk, že se ani nechtělo věřit, že nová značka Honor je “pouze” odnož aktuální světové pětky Huawei. Velká marketingová kampaň, exkluzivita u jednoho prodejce a neustále opakované slogany o odvážných a svébytných uživatelích. To vše má vzbudit dojem, že přichází něco opravdu nevídaného. Nenechte se nachytat – nepřichází.

Honor 6 budí podobný dojem, jako když do běžné “oktávky” necháte namontovat motor z formule. Nejprve vás překvapí síla a rychlost, kterou byste podle vzhledu rozhodně dopředu netypovali. Po chvíli už ale zjišťujete, že přesto stále sedíte v autě nižší střední třídy, které neumí nic navíc, má stále tu samou plastovou přístrojovou desku a kvůli průměrnému podvozku si vlastně rychlejší jízdu zas až tolik neužijete.

Základní parametry: Honor 6

Design a zpracování: Foie gras v hospodě Na Růžku

Honor 6 rozhodně není špatný telefon. Přesto však nedovede zakrýt fakt, že jeho příslušnost k opravdovým vlajkovým lodím mobilního trhu patří do říše legend. Rozkročení Honoru mezi světy nejvyšší a budget třídy poznáte už na samotném těle přístroje. Skleněná záda odkazují k předminulé generaci iPhone nebo aktuálně asi nejlepšímu přístroji s Androidem – Sony Xperii Z3. Dílenskému zpracování nelze nic vytknout. Že by konstrukce Honoru 6 vydávala nějaké nevítané pazvuky si snad ani nejde představit. Hliníkový rám uvnitř telefonu by měl zase zajišťovat odolnost celé konstrukce.

Kovový rám má však Honor 6 skutečně pouze uvnitř. To, co vidíme na bocích telefonu, je plast, který svou kvalitou odkazuje do třídy telefonů v ceně kolem 5 tisíc a původní dojem z luxusního zpracování rázem bere za své. Nejlaciněji pak působí dvířka zakrývající sloty na microSIM a microSD kartu. Zespoda jsou bílá a jasně tak dokazují, že rám je stříbrnou barvou pouze přestříkaný a nikoli probarvený, jak se stalo u dražších telefonů dobrým zvykem. Dlužno také dodat, že nepoškrabatelné sklíčko kryje jen displej. Na skleněných zádech z méně odolného materiálu se už po pár dnech začnou objevovat první vrypy a vřele proto doporučujeme nákup světlé varianty. Na ní to přeci jen není tak zřetelné.

Už zmíněný plastový rám, jenž vystupuje několik milimetrů nad rovinu boku přístroje, navíc podstatně deklasuje dojem z jinak velmi úzkých rámečků kolem pětipalcového displeje. Telefon je kvůli nim širší, než by nutně musel být. Lišta tak plní jedinou funkci – přiblížit Honor 6 notoricky známému designovému směru, který razil iPhone 4 a 5. S nimi si skutečně celá řada nezasvěcených čínský telefon během testování spletla. A není divu, od jablečného přístroje Honor 6 na první pohled odlišuje jen absence “home buttonu” a přítomnost notifikační diody nad displejem.

Displej, prostředí a baterie: Full HD “jablko”

Podobnost s iPhony minulých generací však nekončí pouze na povrchu. Honor 6 se snaží být jako Apple ve všech ohledech. Co se ale designu týče, poněkud zaspal dobu. V době, kdy velká část výrobců přijala za svůj “flat” design uživatelského prostředí, nadstavba EMUI ve verzi 2.3 se stále staromilsky drží stínování a pseudo 3D efektů. Nejvíce tak připomíná iOS ve verzi 6.

Ačkoli jsem o tomto problému dopředu věděl, samotného mě zaskočilo, jak moc mi obstarožní design během používání vadil. Nejvíce mě otravoval kontrast mezi nativními Google aplikacemi, které jsou již ve valné většině vyvedeny v tzv. Material designu, a aplikacemi z dílny Huawei. Zmínit musím například skutečně nepovedený kalendář, z něhož po vzoru starších iPhonů v měsíčním náhledu nevyčtete ani podrobnosti jednotlivých událostí, ani to, zda patří do pracovního nebo osobního kalendáře. Vůbec poprvé v životě jsem kalendářovou aplikaci od výrobce musel nahradit nativním Google Calendar.

Designový vkus je samozřejmě subjektivní záležitost. V případě Honor 6 však zůstává diskutabilní i funkcionalita prostředí. Neznalého uživatele nejprve pravděpodobně překvapí další podobnost s jablečným operačním systémem – ikony nainstalovaných aplikací se řadí na plochy domovské obrazovky. Zcela tedy schází seznam všech aplikací známý z jiných androidů. Aplikace lze však rozřadit do složek a chaos na obrazovkách tím zmírnit. Naštěstí to jde nadmíru snadno: ikonky do složky nemusíte přetahovat prstem, ale stačí je odfajfkovat v nabídnutém seznamu.

Mezi další drobné ergonomické nedodělky se řadí práce s notifikační lištou. Pokud ji stáhnete pohybem v pravé polovině obrazovky, dostanete se do nabídky rychlých přepínačů. Teprve stáhnutí na levé polovině odhalí seznam notifikací. Telefon však bohužel většina uživatelů drží v pravé ruce a dostat se k nepřijatým hovorům nebo zprávám se mi tak pravidelně dařilo až na druhý pokus.

Tyto nedostatky však neznamenají, že by nadstavba EMUI postrádala dobré nápady. Ve skutečnosti je to právě naopak: u všech aplikací můžete například bez dlouhého pátrání jednoduchým stiskem ikonky v seznamu sami zvolit, zda jim dovolíte používat mobilní data, nebo je necháte odkázané na Wi-Fi. Podobně můžete omezit jejich schopnost běžet i pod zamknutou obrazovkou nebo přijímat push notifikace. Zde je ale potřeba být obzvlášť obezřetní – méně zkušení uživatelé mohou tuto schopnost snadno zablokovat i u messengerů a budou se brzy divit, že jim nechodí žádné zprávy. Systém umí dokonce sám zahlásit, když některý z programů konzumuje podle jeho názoru příliš energie, a nabídne možnost jeho ukončení. Nevděčnou roli nenažrané aplikace ve většině případů hraje klient pro Facebook.

Tím však Honor 6 zdaleka nevyčerpal všechna esa v rukávu. Hlavní zbraně, jimiž vás nechá zapomenout jak na ošklivý design, tak na ergonomické mouchy v prostředí, se jmenují hardware, displej a výdrž na jedno nabití.

Troufám si říct, že silnější telefon pod devět tisíc v současnosti zkrátka neseženete. Nový osmijádrový procesor Kirin 920, který tvoří dva quad-core čipy taktované na 1,3 a 1,7 GHz, v kombinaci se štědrými 3 GB RAM v praxi znamenají, že na telefonu spustíte zkrátka všechno. A to v té nejlepší kvalitě. I když nepatříte mezi notorické hráče, nemůžete si nepovšimnout toho, jak hladce a bez zaváhání všechny aplikace pracují. Platí to například i pro prohlížeč Chrome, který dokáže slabším přístrojům pěkně zatopit. O rychlosti pohybu v prostředí telefonu ani nemá cenu se dlouze rozepisovat. V praxi budete pravděpodobně v duchu láteřit na to, že by si prostředí Androidu 4.4.2 zasloužilo rychlejší animace. Bez nich by byl jakýkoli úkon otázkou zlomku vteřiny.

Laťku nastavenou vnitřnostmi telefonu drží také displej. Full HD rozlišení na pětipalcové úhlopříčce už má dnes kdekdo. Honor 6 k tomu všemu ale přidává velmi přirozené barvy, skvělé pozorovací úhly, možnost ovládání v rukavicích a v neposlední řadě také nadprůměrnou ochranu proti otiskům prstů. Celkově špičkový dojem kazí jen trochu zmatený snímač okolního světla, který reaguje pomaleji, než by bylo zdrávo.

Výdrž na baterii tomu všemu pak nasazuje korunu. I bez toho, abyste nutně museli zapínat úsporný režim, vydrží Honor 6 celý den v plném pracovním nasazení, méně nároční uživatelé mohou bez jakéhokoli omezování počítat se dvěma dny výdrže. Pokud telefon používáte jen pasivně k přijímání příchozích hovorů, neostýchám se očekávat výdrž ještě daleko delší. Tento stav se mi sice bohužel kvůli mému každodennímu telefonnímu vytížení otestovat nepodařilo – nepovažuji to však za nepravděpodobné zejména kvůli extrémně nízkému odběru Honoru 6 při zamknuté obrazovce. Procentuální ukazatel stavu baterie často při neaktivitě telefonu zůstává nezměněný i několik hodin.

Pro pořádek ale musím dodat, že Honor nabízí ještě dvojici úsporných režimů. Ten první například sníží rozlišení a snímkování animací na displeji, které se však tím pádem začnou nepříjemně trhat. Druhý pak nechá aktivní jen samotný telefonní modul a přepne domovskou obrazovku do černobílé. Oba tyto režimy se na rozdíl od některých konkurenčních přístrojů dokážou v Honoru samy aktivovat a nemusíte se proto bát, že byste kvůli své zapomnětlivosti přišli zbytečně o cennou šťávu.

Fotoaparát a multimédia: Vždy připraven!

Lidé z Honoru při hodnocení fotoaparátu telefonu často upozorňují na dvě vymoženosti. Zmiňují schopnost modelu 6 fotit tzv. panoramatická selfies a také možnost rychle snímat obrázky, i když je telefon zamčený. Jakkoli první ze schopností zní zajímavě, jedná se v podstatě jen o to, že postupně vyfotíte tři fotografie a telefon je spojí dohromady. Daleko více využijete druhou ze specialit: dvojitým stiskem tlačítka na ztlumení telefonu v čase pod jednu sekundu vyfotíte fotku i se zamčeným displejem. A světe div se, v tomto “nouzovém” režimu nefotí Honor vůbec špatně. Dokonce se mu oproti očekávání daří relativně ostře zachycovat rychle se pohybující objekty.

Do konce testu ve mě stále hlodá červík pochybnosti, zda v režimu se zamčeným displejem Honor 6 neostří lépe, než při běžném focení. Obrázky pořízené klasickou fotoaplikací totiž mají potíže právě s neostrostí, a to téměř za jakéhokoli světa – stačí jen jakýkoli malý pohyb. Fotoaparát celkově podává jen průměrné výkony a subjektivně mi připadá, že lépe než 13 megapixelová kamera na zadní straně fotí pětimegapixelový selfie foťáček vepředu.

Snímky pořízené s Honorem 6

Zklamání představuje také Full HD video, u něhož vadí zejména přepálené barvy a výrazné zkreslení obrazu při pohybu kamery.

Honor samozřejmě nabízí také klasické přehrávače multimédií včetně FM rádia. Teoreticky s telefonem můžete také prostřednictvím infraportu na horní straně ovládat domácí elektroniku. Proč ale píšu “teoreticky”? V Honoru totiž nenaleznete žádnou aplikaci, která by IR port obsluhovala. Aplikace třetích stran zase tvrdošíjně tvrdí, že telefon žádný infraport nemá.

Zhodnocení a konkurence

Huawei na to se svou značkou Honor jde trochu jinak než ostatní. Číňané jako by vůbec nevnímali, že konkurence už ve svých špičkových modelech nabízí vodotěsná těla, senzory srdečního tepu, krokoměry nebo fotografické čipy měřící se s poloprofesionálními kompakty. Honor 6 nenabízí dokonce ani tak elementární výbavu, jakou je NFC. To vše ale dohání brutální silou za poměrně příjemnou cenu. Nezapomínejme navíc, že se aktuálně nacházíme na samém začátku jeho životního cyklu, a už tak relativně nízká cena bude pomalu klesat.

Každý zájemce o podobný telefon však musí při svém hledání nutně narazit na stále zlevňující výběhové modely, které se Honoru 6 nejen vyrovnají, ale v leckterém ohledu jej i snadno překonají. Jedná se jmenovitě o LG G2, Sony Xperia Z2 a Xiaomi Mi3, které v našem výběru zastupuje čínskou provenienci. Na rozdíl od nich podle mého subjektivního názoru Honoru 6 chybí “wow efekt” – zkrátka nějaké překvapení, které čínský přístroj odliší od záplavy dalších podobných.

Pokud sháníte výkonného “oslíka” na práci za dobrou cenu, možná jste u Honoru 6 na správné adrese. Dáváte-li však přednost stylu a nejnovějším vymoženostem mobilního světa, poohlédněte se raději jinde.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
výkonný hardware	levné materiály
povedený displej	nepovedené prostředí
dlouhá výdrž	méně kvalitní fotoaparát