Půl roku platí kontroverzní zákon o elektroodpadu. Připraví lidi o práci?

Přijetí nové legislativy zatím zbrzdila probíhající pandemie
Proti české podobě zákona protestuje řada odpadových hospodářů
Hrozí prý monopolizace odpadového byznysu

Dále má předpis zkomplikovat umělé podhodnocení množství vytvářeného odpadu, což se dosud běžně dělo. Dříve běžně k diskriminaci menších výrobců a zpracovatelů elektroodpadu, pro které platí jednoduše řečeno „zaplatí víc, dostanou míň“. Nově by měly kolektivní systémy vybírat a rozdělovat jasně stanovené poplatky za jednotku hmotnosti elektroodpadu. Zákazník by měl být o částce transparentně informován.

Role kolektivních systémů má být částečně omezena. Dosud platilo, že výrobce pouze odvádí peníze do kolektivního systému sběru a recyklace elektroodpadu a případné problémy může hodit právě na něj a vyhnout se právním tahanicím. Evropská směrnice toto zakazuje a stanoví, že svůj díl zodpovědnosti za ekologickou recyklaci má každý, kdo vůbec elektroniku uvádí na trh. Zdá se, jako by to byl další krok k lepšímu a udržitelnějšímu hospodářství.

EU navrhla A, Česko přijalo B…

Směrnice EU fungují tak, že si je členské státy odhlasují a poté si každá země do dohodnutého data přepíše důležité body do svých zákonů. Česko s tím poměrně otálelo a vyjednalo si s několika dalšími zeměmi střední a východní Evropy výjimku z plnění nových požadavků až do roku 2021. Loni ale začal docházet čas a zákonodárci museli nutně něco vyrobit. A tak něco vyrobili. Bohužel nastalo několik zádrhelů.

Výsledný zákon č. 542/2020 Sb. o vybraných výrobcích s ukončenou životností (honosný název pro špatně recyklovatelný odpad), obsahuje věci, které ve směrnici nejsou a dokonce můžou být i v rozporu s ní. Pokud vás zajímají právní analýzy, odkážu na články Anety Zachové ze serveru EURACTIV.cz, která se tématu věnovala loni v květnu a červnu. Do zákona byl schválen pozměňovací návrh Evy Fialové /ANO/, která změnila v § 69 povinnost zpracovatele „zpracovávat odpadní zařízení v souladu s technickými požadavky“ na poněkud komplikovanější formulaci.

Třetí osobou může být kdokoliv. Ale není

A to je podle některých expertů problém. Certifikace by se přehodila ze státu do soukromých rukou. Takovou třetí osobou je v českém prostředí zatím pouze sdružení WEEELabex. Stačí 5 minut pátrání a zjistíme, že na území ČR působí tři lidé. Z toho dva jsou ale zaměstnanci odpadových společností, například Martin Fišer je odpadovým expertem našeho největšího kolektivnímu systému, ASEKOL. Pouze u jednoho ze tří lze tak mluvit o nezávislém auditu. Povinnost předložit tuto certifikaci byla odložena na rok 2023, tím se však řešení situace pouze odsunulo.

Nezávislých auditorů je v Česku naprostý nedostatek. Je jen jeden.

Podle informací zpracovatelů je certifikace pořádně drahá. WEEELabex si účtuje za školení každého účastníka (dělníka) 40 tisíc korun. Obnovovat se musí každé dva roky, takže by si každá dílna musela do nákladů připočíst pokaždé jednotky milionů Kč. V odvětví, kde se přetahuje každá koruna, je tohle zatraceně velký výdaj.

Problémem může být i povinnost dávkových (batch) testů elektroodpadu, WEEELabex předepisuje materiálově otestovat pravidelně dávku 5 tun dodaného elektroodpadu. To je pro velké společnosti obrat za pár hodin, v menší dílně i několik týdnů a chemická analýza pěti tun odpadu vyjde na další nezanedbatelnou částku. Běžně se totiž v dílnách testují daleko menší dávky v řádu kilogramů.

Jak to vypadá v takové dílně? Doporučujeme: Na stopě recyklaci elektroodpadu – Jeden den v demontážní dílně

Další pozměňováky, další otazníky

Do zákona se dostalo i to, aby kolektivní systémy zakládaly pouze společnosti dodávající minimálně 500 tun velkých zařízení, 200 tun malých nebo 5 tun akumulátorů a baterií za předchozí tři roky. Poslankyně Fialová v důvodové zprávě k návrhu uvedla, že kolektivní systémy byly v minulosti zakládány účelově a jen kvůli prospěchu. K návrhu zaujalo negativní stanovisko ministerstvo průmyslu a obchodu, které upozorňuje, že návrh je pro malé výrobce diskriminační. Kritérium hmotnosti je problematické proto, že se diametrálně liší. 200 tun starých telefonů budete sbírat jako malý výrobce dlouho.

Posledním jablkem sváru je povinnost vytvořit více míst zpětného odběru, a to pro každý z nich v každé obci či městské části s alespoň 2 000 obyvateli. Určitě je dobře, že vznikají místa, kam elektroodpad legálně odkládat! Sám bydlím na venkově, kde není červená popelnice za rohem běžná a řada lidí raději vyhodí výrobky do komunálního odpadu. Jenže tato povinnost znamená vytvoření asi 1 065 míst na vlastní náklady, což pro menší kolektivní systémy je jen těžko realizovatelný požadavek.

Komu to prospěje?

Proti schválení vystoupila řada lidí: exšéf Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) Petr Rafaj, ředitel České asociace odpadového hospodářství (ČAOH) Petr Havelka nebo ředitel Svazu průmyslu druhotných surovin České republiky Petr Šulc. Menším zpracovatelům může zkomplikovat práci velká kvóta na zpracování, povinnost batch testů nebo drahá školení u akreditované společnosti.

Za přijetí zákona lobbují zejména největší zpracovatelé elektroodpadu zastoupení Asociací recyklátorů elektroodpadu (AREO). Konkurence z oblasti menších zpracovatelů a chráněných dílen se obává zvýšení dominantního postavení recyklátorů napojených na ASEKOL. V Česku je cca 180 firem zabývajících se demontáží odpadních elektrických zařízení a většina jich je právě menších. Pro ně můžou být administrativní a finanční překážky spojené s certifikací až likvidační.

Postoje zákonodárců

Většina politických subjektů zákon podpořila. Zpravodajka nového zákona Jana Krutáková /STAN/ se obávala narušení hospodářské soutěže a zdržela se hlasování. Piráti zákon nepodpořili, stejně tak TOP 09, a to kvůli nedostatečné auditní síti. V ODS byla část poslanců pro i proti. Senát vrátil zákon zpět na Sněmovny, ale byl přehlasován. Zákon tak prošel zejména hlasy provládních ANO, ČSSD, KSČM, SPD a překvapivě i KDU-ČSL.

Evropský výbor pro normalizaci v elektrotechnice (CENELEC) se přitom vyjádřil jasně v tom smyslu, že ověřování evropských norem by měly ověřovat jak státní orgány, tak i zpracovatelé. Česká podoba zákona však hodlá vše předat do soukromých rukou, kde se situace může vymknout kontrole. ČR tak převzala směrnici EU v jiné podobě, než měla. To je dobré si připomenout, až budou někteří politici fňukat, že „za to může EU“. Uvidíme, jak se situace vyvine za dva roky, až nabyde platnosti ustanovení o povinné certifikaci.