Na stopě recyklaci elektroodpadu – Jeden den v demontážní dílně

• Kde končí staré mobily a další elektrické přístroje?
• Jak se zpracovávají?
• Jaké panují v odpadovém hospodářství podmínky?

Co je chráněná dílna?

Je to původní označení, které se zažilo a dodnes používá. Na tzv. chráněném trhu práce pracují zaměstnanci se sníženou pracovní schopností, ať už vrozenou, nebo získanou. V zásadě můžeme rozdělit pracoviště, kde stát přispívá na zřízení chráněného pracovního místa a hradí některé s tím spojené náklady, nebo pracoviště s převahou takových míst, kde jsou dotované mzdy a platí zde přísnější podmínky.

Přesnou definici „zaměstnavatelů na chráněném trhu práce“ definuje § 78 zákona 435/2004 Sb. Pro získání tohoto statutu musí zaměstnavatel splnit několik podmínek: zaměstnávat nadpoloviční počet osob se zdravotním postižením (OZP), nebýt pravomocně odsouzený, insolventní, nespáchat správní delikt atp. Pokud všechno toto platí, může uzavřít s Úřadem práce dohodu o uznání zaměstnavatele a zaměstnanci dostávají mzdu, na kterou přispívá Úřad práce.

Někteří zaměstnaní jsou kardiaci, paní účetní se pohybuje na vozíčku. Dílna dává pracovní pozici 76 lidem, z toho 4 s těžším postižením. Všichni chronicky nemocní mají snížené úvazky (3 až 7 hodin týdně), provozní pracovníci jsou ze zdravé populace. Vzhledem k povaze provozu není v dílně možné zaměstnat nejtěžší případy handicapů a duševní handicapy. V dílně se pracuje s nebezpečnými nástroji a podle vedoucího Tomáše Králíka si v současné době dílna nemůže dovolit mentora, který by na ně celou dobu dohlížel.

Co obnáší práce zaměstnance v dílně?

V dílně se setkáme od jemných demontážních prací se šroubovákem až po přenos těžkých televizních lamp. Pro přesun větších celků elektroodpadu se používá nákladní vůz s hydraulikou. Firma má akreditaci od MŠMT a školí zaměstnance v širším spektru vykonávaných prací, ale to neznamená, že by každý dělal všechno – zaměstnanci postupně nachází uplatnění v konkrétní části dílny a v případě potřeby vypomůžou jinde.

Letošní situace s pandemií nemoci covid-19 práci jako každou jinou zkomplikovala, ale dílna ji zatím přežívá „bez ztráty kytičky“. Provozu se to dotklo hlavně psychicky vzhledem k zaměstnání handicapovaných. Výhodou je však práce pouze na 1 směnu a většina stálých, dlouholetých pracovníků. Nově se musí dodržovat požadované rozestupy a bylo nutné i omezit provoz, přesto zpracování odpadu stouplo o 15 % a zpracovávají se stovky tun ročně. Firma si nepřeje zveřejnit přesné číslo z konkurenčních důvodů.

Počátky elektroodpadového byznysu v ČR

Recyklace elektroodpadu probíhá na území Česka ve velkém necelých 15 let, jedná se tedy stále o celkem čerstvou problematiku. Do této dílny se dováží téměř veškerý odpad z Chebska, Ašska, Mariánských Lázní a záběr tím nekončí, nasbíraný materiál také pochází z některých sběrných dvorů severních, západních, středních a jižních Čech. Vesměs se jedná o ty, které jsou zapojeny do kolektivního systému REMA, se kterým má dílna uzavřenou smlouvu.

Od roku 2007 začala velká osvěta v oblasti třídění odpadu. Začalo být jasné, že dosud používané třídění plast, papír, sklo a to ostatní není dostačující. Objevily se tak nové kontejnery – oranžovočerný na nápojové kartony, šedý na kovy a červený na drobný elektroodpad. Objevují se i další, např. na použité oleje, textilní výrobky… Boom stále trvá a dostává se postupně do různých obcí, byť jejich přijetí stále není úplné.

Jak vypadá ten kolektivní systém?

Jedná se o společnost, kterou zakládají a spravují typicky výrobci elektrických zařízení. Podle platných zákonů totiž každý, kdo dováží a uvádí tato zařízení na trh, musí zajistit a financovat jejich správnou likvidaci po skončení životnosti výrobku, kdy se z nich stanou legislativně „odpadní elektrická a elektronická zařízení“ (OEEZ/WEEE). Buď to může dělat individuálně (na vlastní náklady), solidárně (společně více výrobců) nebo kolektivně (tedy zřízením externí společnosti). Výhodou kolektivních systémů je pro výrobce nižší průměrná cena na výrobek než při individuálním postupu a také jistota splnění zákonných povinností.

Povolení k provozování systému uděluje Ministerstvo životního prostředí, jinak nad nimi stát kontrolu nemá, jsou to soukromé organizace. V Česku funguje 5 velkých (Asekol, Ekolamp, Elektrowin, Rema Systém, Retela) a řada menších, specializovaných na jednu skupinu zařízení. V současné době je tedy recyklace elektroodpadu privátní byznys se všemi plusy a mínusy.

Kolektivní systém za výrobce zajišťuje sběr elektroodpadu a jeho odeslání zpracovatelům, kterým za recyklaci platí. Reálně jsou to částky v řádu korun až desetikorun za větší výrobky, což je poměrně marginální vzhledem k původní ceně elektroniky. V ceně každého výrobku je započtena částka, která putuje právě do kolektivního systému. Deklarace tohoto poplatku bývala rušná. Pokud je známa částka přispěná částka výrobcem (a platí ji v konečném důsledku zákazník), prodejce ho o tom má informovat. Dnes většinou najdete jen krátkou zmínku „poplatek zahrnut“. (Připočítávat poplatek dodatečně k ceně nebylo nikdy v souladu s legislativou.)

Obecně o elektroodpadu

Jedná se o téměř všechny elektrické spotřebiče, které došly na konec své životnosti. V roce 2019 systém prošel zjednodušením, nově tedy rozlišujeme šest kategorií výrobků, které lze zhruba rozdělit takto (přesné definice jsou v příslušném zákoně)

1. Chladicí a topné spotřebiče
2. Monitory a televize s velkou plochou
3. Světelné zdroje kromě obyčejných žárovek
4. Velké spotřebiče a zdroje
5. Malé spotřebiče a zdroje
6. Přenosná elektronika a IT technika

Vlastností elektroodpadu je, že pochází z poměrně drahých komponent a jeho likvidace je naopak obtížná a často na hranici ekonomické smysluplnosti. Přesto to má smysl. V odpadní elektronice se ukrývají často bubáci, které není dobré pouštět jen tak do přírody. V chladicí technice jsou to fluorovaná chladiva, která v atmosféře buď rozkládají ozonovou vrstvu, nebo „jen“ pohlcují světlo a vytváří skleníkový efekt. Ve výbojkách a zářivkách svítí jedovaté páry rtuti. Staré televize (CRT) zase obsahují barnaté sklo s luminoforem z těžkých kovů (kadmium), v jejich zadní katodové trubici je poměrně velké množství olova.

Jindy se jedná o drahé materiály, které by byla škoda vyhodit. Prakticky všechny moderní světelné zdroje na bázi LED používají luminofory, které dokážou upravit barevné spektrum. Jsou to oxidy kovů vzácných zemin, jako je yttrium, europium a cer. Žádné spotřebiče se pak neobejdou bez měděných napájecích vodičů a elektronika poté závisí na odolných kontaktech s drahými kovy, jako je stříbro a zlato. Otevřít elektroniku je někdy jako nacházet poklad. Může být cenný a taky nebezpečný.

Chebská dílna demontuje všechna zařízení kromě chladicí a topné techniky s obsahem chladiv a svítidel s obsahem rtuti. Výbojky ze starších LCD monitorů s CCFL podsvícením rtuť obsahují a dílna je tedy předává k recyklaci kovohutím do Příbrami. (je nutná technologie na vychytání par rtuti).

Vzhledem k tomu, že v dílně pracují chránění zaměstnanci, můžou rozebírat pomaleji a důkladněji. Místo drtiček se vše rozebere do posledního šroubku a výtěžek je méně znečištěný než při mechanickém (strojovém) procesu. Firma zvládne zpracovat i tolik diskutované solární panely – jejich demontáž je snadná a recyklace surovin není jiná než u ostatních elektrických zařízení.

Příště se podíváme na to, jaká platí v oblasti elektroodpadu legislativa a jaké inovace v budoucnu změní jeho recyklaci.