Na stopě recyklaci elektroodpadu – Zákon a praxe, co bude dál?

• Kde končí staré mobily a další elektrické přístroje?
• Jak se zpracovávají?
• Jaké panují v odpadovém hospodářství podmínky?

Minule jsme se podívali, jak probíhá zpracování nejrůznějšího elektroodpadu přímo z místa dění. Nyní nastal čas na shrnutí a krátký rozhled do budoucna.

Výstupní materiály z procesu

Vykupovanými surovinami z rozebraného elektroodpadu jsou plast, železné/neželezné kovy, vzácné kovy, desky plošných spojů a sklo. Plast je těžké roztřídit, zájem je pouze o velmi čisté materiály. Plasty v elektronice ale často obsahují aditiva, například jedovaté bromované zpomalovače hoření. K určení materiálu se používá plamenová zkouška, odborným okem se dá určit podle reakce na oheň druh polymeru a ošetření.

Velkým odběratelem surovin přímo v Česku je zavedená značka Kovohutě Příbram. Hutní závod dokáže navíc zpracovat i nebezpečný odpad – autobaterie a rtuťové výbojky (jedovaté). Drahými kovy se v Česku zabývají dva velké podniky – Safina a.s. ve Vestci a Galmet s.r.o. v Panenských Břežanech. Lithiové akumulátory se v ČR zatím nerecyklují a posílají se do jiných zemí EU, ovšem to se s jejich masivním rozšířením pravděpodobně změní.

Nejlépe se recyklují kovy, které lze dobře oddělit, přímo roztavit a použít znovu. Naopak sklo, často považované za dokonale recyklovatelné, je problém. Sklo na obrazovkách a displejích obsahuje folie, je chemicky vytvrzené nebo obsahuje speciální kovové příměsi. O takové mixy sklárny nestojí, skla “2. jakosti” jsou nepřijatelná pro např. okenní výplně, jedná se tak v podstatě o nevyužitelný odpad a skládkuje se.

Tištěné spoje putují dál, jsou na nich nanesené drahé kovy. Jejich recyklace je velmi složitá a vyžaduje pokročilé chemické a metalurgické technologie. První část, kterou dokážou přímo tady ve firmě, je prvková analýza, ta se provádí rentgenovým spektrometrem. Každý atom prvku po osvícení rentgenem emituje charakteristické záření (o známé energii) a díky tomu je možné přesně určit jeho obsah v materiálu. Poté, co je určeno prvkové složení, může se přistoupit k dalšímu kroku.

V malém objemu se je nevyplatí přímo recyklovat, to se provádí ve větších továrnách např. v Německu. Jedná se o velmi cenný artikl, na hmotnost řádově dražší než ostatní. Nejprve se roztaví nebo mechanicky oddělí pájené spoje, získá se olověná/cínová pájka a zbydou drahé komponenty. Poté se drahé kovy louží v roztocích kyanidu (zlato), kyseliny sírové a dusičné (stříbro, měď, palladium a další vzácné kovy). Výsledný kal se elektrolyzuje (rozkládá elektřinou) opět na kov. V praxi je získání vzácných kovů složité, zabývají se jimi specializované provozy, klasické hutě na to nemají vhodnou technologii. Technické informace o jejich recyklaci viz Tříděníodpadu.cz.

Uživí se recyklace sama?

Recyklace není zatím 100% rentabilní. Nejvíc se vytěží z počítačů, serverů. Skříň je plechová, mají velké základní desky apod.

Zpracovatel elektroodpadu ho musí “100% rozebrat” – což se v praxi vykládá velmi různě, od rozřezání po ruční vybrání součástek. Musí se vykázat >70 % materiálové (recyklace surovin) nebo energetické (spálení k výrobě tepla a elektřiny) využití. V podstatě cokoliv včetně prodeje dalším oprávněným osobám, skládkovat se tedy může maximálně 30 % a číslo bude dál klesat.

Výnosné jsou především čipy, tištěné spoje a kovy. Když se zbavujeme elektroodpadu, zpracovatel většinou marně doufá, že je vyhozen celý. Normované částky za hmotnost počítají s kompletním výrobkem včetně všech drátů a komponent, realita je ale samozřejmě úplně jiná, většina odpadu je již před odevzdáním napůl vybraná. V horším případě je část odpadu tak znečištěná, že se nejdřív musí ručně vyčistit. Výjimkou podle recyklátorů nejsou ani vysavače s ponechaným sáčkem nebo kuchyňské spotřebiče plné jídla, fritézy, ze kterých ještě tečou zbytky oleje… To je problém hlavně z hygienického hlediska. Navíc se do odpadu dostávají výrobky dovezené ze zemí třetího světa, které v malém objemu nejsou evidované a nepodléhají tedy ani placení poplatku (i když by měly). To přidělává recyklátorům vrásky na čele.

Internet vs. realita ve světě

Po světě se ročně úspěšně vytřídí kolem 50 000 000 tun elektroodpadu. U nás se vysbírají desítky tisíc tun, v severních zemích, Slovinsku i stovky tisíc. Tyto země mají desítky let náskoku, který teprve doháníme. Nejedná se nikdy o oficiální údaj, ale o odhad expertů. Přesná čísla firmy z obchodních důvodů nesdělují. Alarmující je ale fakt, že podle výzkumu z roku 2016 se jen 20 % recykluje správně! Nejhorší je v Evropě situace v chudších zemích Středomoří a východní Evropy, z těchto zemí se vyváží běžně odpad do třetích zemí nelegálně. Ale do Afriky se vyváží i z vyspělých zemí: Anglie, Belgie, Španělsko. Scény s hořící skládkou jedovatého odpadu v zemích jako Ghana pak bývají smutným internetovým “hitem”. Nelegální obchod s elektroodpadem dosahuje rozměrů, které si v Česku ani nedokážeme představit.

Převážení odpadu podléhá podmínkám. Basilejská úmluva např. zakazuje vyvážet odpad do zemí třetího světa. V rámci EU Česko plní i další předpisy. Dovoz do ČR je jen výjimečný, vývoz je možný pouze tehdy, když v tuzemsku neexistuje vhodná technologie ke zpracování. Podmínky dále stanovuje nařízení č. 1013/2006 o přepravě odpadů. Existují tři kategorie (lze přepravit s oznámením, lze přepravit po povolení, nesmí se přepravovat nikdy). V některých případech legislativa zatím řešení nepřinesla a odpad se stále různými kličkami do rozvojových zemí dostává. Přitom pokuty za špatné vykázání množství odpadu nebo netransparentní zacházení s ním jdou do milionů. (viz Tříděníodpadu.cz)

Jaké jsou a budou v oboru inovace?

Předně je to osvětová činnost, lidé se stále více učí, že není v pořádku hodit baterie a drobnou elektroniku do popelnice. Kontejnery mnoha společností jsou po celé ČR a jak dokazují statistiky, slaví v populaci úspěch. Co se týče technologií, průlom představuje chemická recyklace plastů, tedy tepelný rozklad na molekuly. České firmy již proces zvládají a do prodeje jdou zařízení na komerční využití. Dílna by měla tuto novinku brzy zavést. Využitelnost výsledného dehtovitého materiálu závisí opět na přečištění. Nové technologie firmy potřebují, protože elektroodpad se aktuálně cení na kilogramy a v miniaturizované elektronice je cenných komponentů jen miligramové množství.

Pokud se vrátíme ke zmiňované firmě Marketa – Remone, firma chystá otevření druhé, větší dílny, tentokrát ve vhodnějších prostorách v taktéž západočeském Sokolově. Produkce by tak mohla vzrůst o dalších 150 tun a dát práci dalším 20 lidem. 100% recyklace je snem daleké budoucnosti, ale mezinárodně se na recyklaci tlačí a firma chce jít kupředu. Do roku 2022 je stanoven cíl 80% využití materiálu.

Co by vás k tématu zajímalo dál? Rádi zodpovíme!