HTC vyvinulo konečně nadupaný telefon s minimem kompromisů, který může konkurovat světové špičce. Ba co víc, je navíc i bezbřeze originální. Jen u mála telefonů lze ovšem říct, že originalita je jejich předností i slabinou zároveň. HTC U12+ však bohužel právě mezi takové patří. Proč, to ukáže dnešní recenze.

Nemá cenu si nic nalhávat – společnost, která přivedla na svět první smartphone s Androidem na světě má problém. Ten problém se neustále zvětšuje a ani HTC U12+ z něj tchajwanskou firmu jen tak nevytáhne. V současnosti mu totiž k zisku pomáhají pouze peníze získané prodejem části aktiv do rukou Googlu a peníze získané ze systému virtuální reality HTC Vive.

I když se můžeme hodiny přít o to, zda už na něco podobného nebyl čas před několika lety, jedno HTC upřít nemůžeme – v podobě modelu U12+ přivedlo na svět telefon, který přesně ví, na jakou skupinu cílí, dokázal najít relativně prázdné místo na trhu a nejde na to vůbec špatně.

Tato skupina jsou technologičtí nadšenci, hračičkové, gadgeteers, inu zkrátka pejorativně řečeno “technoidi”. Zlí jazykové tvrdí, že právě tito lidé si HTC kupovali vždy a je jen tchajwanskou chybou, že si začala hrát na lifestylovou značku a nastolovače trendů. Těžko říci. Osobně jsem měl telefony HTC rád zejména proto, že se snažily být jiné než ostatní. Někdy to vyšlo hůře, někdy lépe.

Teď HTC vylepšilo vlastně vše, na co si lidé u předchozích modelů stěžovali. Přináší upgradovaný systém na tlak citlivých boků Edge Sense, povedený displej a zajímavý design. K tomu přidává ještě hrst jinde neviděných nápadů. Přesto si ani po dvou týdnech soužití s HTC U12+ nejsem jistý, zda se telefon povedl tak, jak jeho výrobce zamýšlel.

HTC U12+: specifikace

Design a zpracování: tank přijíždí

Možná je to tím, že tuto recenzi píšu 21. srpna, ale jiný příměr mě nenapadá. Právě relativně vysoká hmotnost je první atribut, který vás na novém HTC po uchopení zřejmě zaujme. Daleko zajímavější je ale ten fakt, že se jedná o pouhé zdání. Váha 188 g je v dané kategorii kovovo-skleněných telefonů standardem a souměřitelný Samsung Galaxy S9+ (recenze) je dokonce o gram těžší.

Snad za tento klam může objem a tvar přístroje. I když se téměř ve všech ostatních ohledech HTC snaží o originalitu, co to jen jde, tvarování zůstalo přísně konzervativní. Sklo kryjící displej rezignovalo na jakékoli zakřivení s pravdivým argumentem, který praví, že na rovném displeji se lépe čte. Jeho v porovnání s kovovým rámu o milimetřík skromnější rozměry pak jako by odkazovaly na někdejší modely One M, které obdobný, byť pravda výraznější a hlavně ostřejší schůdek, definovaly jako své poznávací znamení.

Právě za tento schod v roce 2018 můžeme uchytit plastový kryt telefonu, který je přítomen už v základním balení. V nejdražší kategorii takové příslušenství nebývá vůbec obvyklé a zaslouží si pochvalu. A to i přes to, že kryt samotný toho víc než skleněná záda nezakryje: musel totiž ponechat volný přístup k největšímu taháku HTC U12+. Tím jsou bezesporu na tlak citlivé boky Edge Sense ve verzi 2.0 s řadou nových funkcionalit. K nim se dostaneme v příštích kapitolách.

Hned na začátku je ale potřeba upozornit na jev, který s unikátní funkcionalitou telefonů HTC úzce souvisí. Vůbec poprvé přede mnou totiž leží přístroj, který nemá žádná fyzická tlačítka. Vystačí si jen se senzory přítlaku. Ty naštěstí stále vzhled fyzických kláves napodobují, a proto víte kam přesně sáhnout. Je to navýsost originální přístup. V minulých týdnech ale právě tato originalita způsobila inženýrům v HTC pořádně těžké spaní.

První recenze HTC hlásily nefunkčnost tlačítek, jejich přítlakovou svéhlavost, ale hlavně fantomové dotyky, které způsobovaly, že si občas přístroj dělal, co chtěl. HTC však ihned začalo pracovat na softwarové nápravě. A ještě aby ne, už hlavní titulek jedné z nich zněl v překladu “Digitální tlačítka stojí za p*d”. Počkali jsme i my a čekání se vyplatilo. V 95 % fungují boční tlačítka skutečně tak, jak byste očekávali od tlačítek fyzických.

Protože jsem ale zažil i oněch nepopsaných 5 % případů, nezbývá mi, než se ptát: proč vlastně to všechno? HTC oficiálně zdůvodňuje svou snahu pokrokem ve vodotěsnosti (i když U12+ plní stupeň krytí IP68 stejně jako konkurence) a nemožnosti fyzické tlačítko zničit promáčknutím. Když vám ale telefon nejde ztišit při přehrávání filmu na noční terase a čerstvě probuzení sousedé začínají protestovat, napadne vás, zda je případů promáčklých telefonů skutečně tolik. Na druhou stranu – nestává se to až tak často, abych senzorová tlačítka zcela zatratil. Jen si zkrátka nedovedu představit, že by právě ona měla ke koupi někoho přesvědčit.

Dost možná se to ale povede novému designu zadní strany. I když jsem většinu času strávil s elegantní lesklou černou imitující rtuť (nazývá se ale Ceramic Black protože tvoří součást jednotné designové linie Liquid Design), asi největší rozruch bude budit modrá varianta. Ta je totiž částečně průhledná a odkrývá zvědavým zrakům vnitřnosti přístroje. Bohužel se jedná jen o malé okénko pod čtečkou otisků. Zvědavé pohledy přitáhne, a to překvapivě i u dam. S estetickým zážitkem rovnajícím se výhledu na hodinkový strojek skrz průhledné dýnko švýcarských hodinek ale nepočítejte.

Zbytek přístroje už je přísně klasický, nicméně bez větších chybiček. Pochvalu si zaslouží povedené ukrytí plastových proužků antény do matného kovového rámu, kritika pak musí zamířit na absenci výstupu na jack. Aspoň že o stereoreproduktory jsme ochuzeni nebyli – ten hlavní vedle USB-C výstupu doplňuje druhý ve sluchátku. Hned vedle něj nacházíme přece jen stále ještě nezvykle působící dvojici čoček selfie fotoaparátu a velmi průraznou, i když malou, stavovou diodu. Bohužel jednoúčelová, ale aspoň rychlá čtečka pak doplňuje dvojici kamerek na zádech HTC.

Pokud ovšem nechcete, na daktyloskopii spoléhat nemusíte. HTC se totiž zařadilo vedle OnePlus a umí chytrým trikem rozšířit možnosti rozeznávání obličeje. Je to vlastně banální: spousta telefonů s 2D skenerem selhává ve tmě. OnePlus a teď nově i U12+ si v takovém případě jen posvítí na vaši tvář rozjasněným displejem, a je to. HTC navíc oproti své konkurenci nerozjasní celou obrazovku bílým světlem, ale jen zvýší jas aktuálního zobrazení. Stačí to, a zároveň to nikoho neoslepí. Díky za nápad!

Displej, prostředí a baterie: dobré zprávy u konce

A ještě jedna originalitka hned na úvod: HTC U12+ nemá v displeji výřez! Na Tchaj-wanu skutečně odolali posledním trendům a horní strana displeje je rovná ponechávajíc v liště dostatek místa na notifikace. Sice je kvůli tomu celý telefon trochu delší, než je aktuálně zvykem, ale čert to vem. Širokoúhlý 6″ displej by ani po roztažení na celou plochu přístroje nezabral o moc méně prostoru, a navíc je skutečně na co se dívat. Jako jeden z mála špičkových telefonů na trhu HTC dokonce rezignoval na zaoblení rohů – U12+ by měl v představách svých tvůrců představovat ultimátní videotelefon, který nehodlá přehrávané filmy zkreslovat ani o píď.

Možná právě proto volí technologii S-LCD a nikoli mezi příznivci vysoké věrnosti rozporuplně vnímaný AMOLED. Do jisté míry se mu daří. Barvy ve stoprocentním pokrytí širokého gamutu DCI-P3 působí sice trochu přesaturovaně, v nastavení lze ale přepnout na přirozenější sRGB profil, a navíc i vyladit barevnou teplotu. Když k tomu přičteme ještě podporu HDR 10 a ne vždy ani ve špičkové třídě vídané Quad HD+ rozlišení, zdají se být proklamace o “Hollywoodu v kapse” skutečně pravdivými.

To by ovšem HTC nesmělo opomenout poslední důležitý parametr, a tím je maximální jas. Na rozdíl od konkurence iPhonu X (recenze) nebo “devítkových” Samsungů se zkrátka na přímém slunci na obrazovce HTC nečte tak pohodlně. Pochybnosti by také u leckoho mohlo vyvolat použití tvrzeného skla Gorilla Glass v již neaktuální třetí generaci. HTC ale tvrdí, že ví, co dělá. Tato verze prý na rozdíl od poslední – páté inkarnace poskytuje ideální poměr mezi odolností proti poškrábání a rozbití. Tak uvidíme.

Podobné pochybnosti bude nejspíš u leckoho vyvolávat to, co se na displeji odehrává. HTC používá svou vlastní nadstavbu Sense, která před pěti lety představovala skutečný vrchol nápaditého a zajímavého designu. Její podoba v roce 2018 se ovšem nemusí líbit každému a některé prvky, jako třeba tradiční posouvání seznamu aplikací vertikálně po stránkách, chtějí skutečně trochu zvyku. Nemluvě o nadprůměrném množství bloatwaru, který jde ale naštěstí ve většině případů odinstalovat.

Pokud už by některá aplikace mohla být užitečná, nelíbilo se mi zase její fungování, jako například u agregátoru zpráv News Republic, který ani přes tu největší péči o upřesnění mých tužeb nezobrazoval to, co by mě skutečně zajímalo. Zklamání je o to větší, když přijdeme na to, že právě tato aplikace má na starosti obsah pohotovostní obrazovky Blinkfeed, která slouží k zobrazování potenciálně zajímavého obsahu. Naštěstí lze vypnout jak News Republic, tak Blinkfeed.

Naopak: používání asi nejzdůrazňovanější funkce špičkového HTC, tedy boků těla telefonu Edge Sense 2.0 citlivých na tlak, vás nejspíš bude bavit. Občas totiž dokáže být neuvěřitelně praktické. Zejména to platí o situaci, kterou v HTC předpokládali, a proto ji využili k implicitnímu nastavení. Řeč je o rychlé práci s fotoaparátem. Zmáčknutím telefonu se aplikace spustí, dalším se exponuje. Dlouhé přidržení pak přepíná přední a zadní kamerku. Je to neuvěřitelně návykové – už žádné hledání ovládacích prvků: vše se dá vyřešit bez toho, aby telefon musel měnit svou polohu v dlani.

Zajímavá jsou ale i další využití unikátní výbavy HTC. Nově se totiž dá Edge Sense využít v jakékoli aplikaci. Tyto se ale dělí na dvě skupiny – ty, které tento typ ovládání nativně podporují a ty ostatní. Mezi první jmenované patří například mapy od Google – ty umějí stlačením zoomovat. Facebook pak vyfotit a publikovat fotografii. A co ty další aplikace? Tady by měli zbystřit early adopters a milovníci programování. V jakékoli aplikaci lze totiž na stlačení telefonu namapovat dotyk virtuálního prstu na konkrétní místo obrazovky. Pokud má daný program statické ovládací prvky, užijete si s tímto spoustu kreativní legrace a dovedu si živě představit, že tato vlastnost HTC U12+ může leckomu kromě zábavy i výrazně zpříjemnit ovládání přístroje.

To samé si mimochodem v HTC nejspíš kladli za cíl, když do systému Edge Sense přidávali dvě nové funkce. Telefon nově umí rozpoznat, že jej držíte, jak jej držíte, a podle toho se snaží odhadnout, zda a kdy otáčet zobrazení displeje do horizontální polohy. Záměr byl chvályhodný, vsadím se však, že to bude první funkcionalita, kterou v nastavení vypnete. Málokdy totiž funguje dle představ a zejména při snaze prohlížet fotografie v poloze našíř je dokáže vzájemné nepochopení s telefonem uživatele pořádně namíchnout.

Druhá a o poznání vyladěnější funkcionalita je dvojité poklepání na jeden z boků telefonu k vyvolání téměř libovolné funkce. Největší smysl dává ta z výroby nastavená: zmenšení displeje pro ovládání jednou rukou. Obsah obrazovky se smrskne vždy směrem k tomu prstu, který na bok poklepe. Novinka v Edge Sense se dá ovšem využít i jinak.

Osobně se mi nejvíce zamlouval Edge Launcher, tedy tchajwanská obdoba Edge Panels od Samsungu. Z kraje obrazovky se na místě poklepání zjeví otočný karusel aplikací a zkratek, na které ovládající palec dosáhne snáze, než kdyby byly seřazeny klasicky na obrazovce. Možnosti jsou zkrátka nepřeberné, přesto narážejí na jednu obrovskou překážku: chce to cvik. Dvojklik na bok se musí provést naprosto přesně. Palec nesmí vybočit z ploché oblasti bočnice, jinak telefon gesto nezaregistruje. A protože požadovanou aplikaci většinou potřebujete spustit co nejrychleji, dovoluji si tvrdit, že většina uživatelů na každodenní používání této funkcionality Edge Sense možná rezignuje.

Kromě výše zmíněných nevýhod se mi totiž ani za dva týdny nepodařilo nastavit citlivost bočnic tak, abych s ní byl spokojen. Buď jsem měl od mačkání přístroje otlačené prsty, anebo se mi při pouhém zasouvání do kapsy spouštěl fotoaparát a vybíjel baterii pořizováním fotek tmy v kalhotách. Samozřejmě, může se jednat jen o mou osobní nešikovnost. HTC samotné ale na smyslu Edge Sense evidentně trvá a nově se prý objeví také v nové generaci Google Pixelů, jejichž výrobu má tchajwanská společnost na starosti. Protože se ale podobné stížnosti na diskusních fórech objevují nezřídka, zřejmě je naše parta nešiků napříč celým světem poměrně početná.

Není ovšem třeba HTC U12+ hned zatracovat. Jak už HTC jednou v historii tohoto modelu ukázalo, řadu nedostatků umí napravit kvalitní update. Jeden z posledních měl mít na svědomí i opravu nejdůležitějšího nedostatku jinak povedeného telefonu: extrémně krátké výdrže na jedno nabití. Recenze, které vycházely po aktualizaci, hovořily o znatelném zlepšení oproti uvedení telefonu na trh. Osobně jsem neměl možnost vidět původní výsledky. Pokud ale tohle představuje onen „lepší“ stav, ten původní bych snad ani vidět nechtěl.

Akumulátor o kapacitě 3500 mAh totiž dokázal telefon udržet naživu s bídou dvanáct až třináct hodin, někdy i výrazně méně. A to jsem se snažil telefon nijak neždímat. Jinými slovy – přežít s HTC U12+ náročnější pracovní den je celkem kumšt. Aby situace nebyla příliš jednoduchá, není vůbec snadné přijít na to, co za nadměrným ždímáním akumulátoru stojí. Vnitřní aplikace HTC, která je poměrně nepřehledná, nejprve za aplikaci s největší spotřebou (kolem 20 % denně) označovala Gmail. Nespravil to ani wipe, reinstalace a kupodivu ani kompletní zákaz používání zmíněného klienta. Jeho místo totiž v interním měření okamžitě nahradila jiná aplikace. Někdy dokonce i taková, na kterou jsem celý den nesáhl. Nezbývá tedy, než se smířit s tím, že HTC U12+ zkrátka patří mezi nenažranější telefony na trhu.

Situaci se snaží zachránit aspoň vestavěný monitor spotřeby Boost+. Ten dokáže sledovat způsob používání aplikací a následně optimalizovat jejich běh a spouštění na pozadí. Jednorázově dovede také nahnat cenné minuty snížením rozlišení displeje při spouštění konkrétních aplikací. Ani to však absolutním číslům příliš nepomůže a nezbývá než s sebou nosit přiloženou rychlonabíječku, která dokáže dobíjet telefon průměrnou rychlostí přibližně procento za minutu.

Fotoaparát a multimédia: jeden z vítězů sezóny

Nejsem příliš velikým fanouškem benchmarků, tady jim ale musím dát za pravdu. Žebříček DxOMark zařadil hned po uvedení HTC U12+ na druhé místo za vedoucím Huawei P20 Pro (recenze), tedy na nejlepší post mezi telefony s dvojicí objektivů. A skutečně se nejspíš nespletli. Dokonce na to oba telefony jdou velmi podobnou cestou: silným postprocessingem.

V HTC nazývají svou nejsilnější zbraň HDR Boost. Posílený režim vysokého dynamického rozsahu, který by měl do fotek přinést větší množství detailů. Daří se mu to pokaždé trochu jinak. U zadní kamerky jsou výsledky velmi kvalitní a ve velmi tmavém prostředí dokáže HDR Boost z fotografie vyždímat maximum – až to ve mně občas vyvolalo vzpomínky na už zmíněný špičkový Huawei. Platí to dokonce i pro optický zoom, který sice trpí vyšším šumem, ale i tak obrazové výsledky jakoby popíraly o poznání nižší světelnost objektivu.

V podání dvojice selfie-kamerek už výsledky tak přesvědčivé nejsou a fotografie připomínají několik let staré obrázky z vyžranými plochami a přeostřenými detaily. Situace se mírně vylepší vypnutím implicitně aktivovaného “zkrášlovacího” režimu. Obecně se ale fotografie z předních a zadních kamerek nemohou měřit – už jen kvůli absenci optické stabilizace čelních objektivů.

Jak ostatně počet optických soustav napovídá, fotografie pracující s hloubkou ostrosti je možné tvořit jak přední, tak zadní kamerkou. V obou případech pracuje HTC spíše na bázi optiky než elektroniky – rozmazané pozadí zpracovává data z obou objektivů. V případě hlavní sady se jedná o 12 Mpx senzor s objektivem o světelnosti f/1,8 a sekundární teleobjektiv f/2,6 s rozlišením senzoru 16 Mpx, který však trochu překvapivě tvoří taktéž 12 Mpx obrázky.

Právě ten v režimu portrétu přebírá roli hlavní kamerky a je bohužel proto potřeba oproti standardnímu záběru výrazně měnit kompozici snímku. Odměnou je pak ale velmi přirozeně působící rozmazání, které selhává jen u drobných detailů, například vlasů. Doteď jsem ale nepochopil, proč je pro ruční upravení efektu vytvořit samostatnou položku na přepínači dané funkce. Množství rozostření je totiž možné upravit i ex post a přibylo tak jen zbytečného klikání.

Kde však HTC vládne fotomobilům naprosto suverénně, to je oblast fotografie za denního světla. Nejsem si jistý, zda jsem u některého z telefonů viděl v poslední době detailnější a přirozenější fotografické výsledky. HTC fotí neuvěřitelně a do mysli se mi občas vkrádal svatokrádežný pocit, že fotografie z něj jsou hezčí než realita. Ve spojení s extrémně rychlým ostřením daným kombinací fázového a laserového autofocusu vzniká skutečně dechberoucí kombinace, která měla za výsledek, že se mi nikdy nepodařilo zachytit jediný rozostřený moment včetně pohybujících se objektů. Snad jen dvě výhrady bych k fotoaparátu měl. Přepálené bíle svítící plochy ve tmě bych dokázal odpustit. Tolerantní k rychlosti spouštění být ale nemohu. Zejména při zapnutém HDR Boostu se kamerka startovala i čtyři vteřiny, takže záběry s velkým potenciálem často utečou. To je v této třídě naprosto neodpustitelné.

Také do říše natáčení videa přináší HTC funkcionality u jiných značek nevídané. Mezi takové patří zejména tzv. Sonic Zoom a Audio Boost. Tyto dvě funkce dokáží potlačit okolní hluk a zesílit zvuk, který vychází z místa zaostření videa. Sonic Zoom během transfokace, Audio Boost i bez ní. Překvapivě obě tyto funkce fungují nad očekávání dobře. Snad někomu vynahradí absenci „superzpomaleného“ videa. Zatímco konkurence už zvládá framerate 960 fps, HTC setrvalo u hodnoty 240 fps. Na druhou stranu ovšem tímto záznamem můžete natáčet bez časového omezení. Rivalové jsou odkázáni jen na několik sekund.

Pozadu se HTC snaží nezůstat i v oblasti audia. Není to tak dávno, co se jeho systém Boom Sound vyzdvihoval do nebes a přirovnával k malým reproduktorům. Ani dnes zvuk bez připojených sluchátek není vůbec zlý. Velmi hlasitý, čistý, a dokonce i náznaky basů se sem tam objeví. Konkurence, zejména ta v podobě nedávného recenzovaného LG G7 ThinQ (recenze) je však podle mého ještě o něco dál.

Situace se však změní v okamžiku, když do USB-C konektoru připojíte sluchátka. Pokud vám nevadí drát, jiná než ta přiložená možná ani nekupujte. Kvalitou zvuku totiž subjektivně odpovídají cenové hladině dvou tisíc ve volném prodeji, a to dozajista stačí 90 % zájemcům. Horší kvalitu dílenského zpracování určitě vynahradí jejich schopnost aktivně izolovat hluk a k tomu přizpůsobit zvuk tvaru zvukovodu. Já sám jsem však tuto funkcionalitu ponechával vypnutou. Zvuk se s ní stane určitě líbivější, ale zejména v soulové a funky hudbě na můj vkus příliš zesilovala vyšší středy.

Jak fotí HTC U12+?

Závěr a konkurence

Nebýt výdrže baterie a občas nepředvídatelného chování, je HTC U12+ skvělý telefon. Přístroj, který dokazuje, že HTC nejen že to nevzdalo, ale má ambice a snahu přijít s něčím, co u konkurence nenajdete. Umí oslovit jak příznivce „starých dobrých“ časů, kdy šlo o to, aby telefon byl kvalitní a ne módní, tak příznivce technologických novinek. V HTC vědí, co chtějí a dělají to nejlépe, jak dokážou.

Jenže ono to není dost. Originalita musí být účelná, ale hlavně funkční a fungující. A právě to poslední Tchajwancům často chybí. Už v prvních dnech by v ideálním světě měl telefon přicházet zákazníkovi do rukou odladěný. Věřím, že v budoucnu, a možná už velmi brzy tomu taky bude. Než se tak stane, osloví na sto procent jen ty, kteří chtějí od svého telefonu skvělé fotografie, nekompromisní zvuk a technologické legrácky. Jestli to stačí, se musejí rozhodnout ve vedení HTC. A jestli je to za skoro 21 000 korun dost zase zákazníci.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
fotoaparát lepší než většina konkurence	občasné problémy s ovládáním
originální nápady na tři další modely	podprůměrná výdrž
design bez výřezu