Škarohlídi nebudou mít radost: Apple opět vyšlapává neprobádané cestičky. Zase je první, i když tentokrát jinak, než všichni čekali. Technický pokrok a inovace sice přináší, ale zůstávají skryté lidským očím. Na povrch se naopak dere okázalý luxus a astronomická cena. Vítejte v Době Zdražování.

Pamatujete si na Motorolu StarTac? Psal se rok 1999, mobilní pravěk, a první véčkový telefon, který měl spustit boom přístrojů této konstrukce stál přesně tolik, co nový iPhone. Všichni se chytali za hlavu. Tehdy ještě nikdo nevěděl, že „véčka“ ovládnou trh. Nabízely na tehdejší dobu nebývalý uživatelský komfort. Ještě nikdo nedokázal skloubit velký displej a velkou klávesnici. A propos – nepřipomíná vám to v době boomu bezrámečkových displejů něco?

Jenže Apple není Motorola. StarTac si koupilo jen několik málo mohovitých uživatelů a ti ostatní se svezli až na následné vlně. iPhone X má ale potenciál naučit lidi utrácet tak, jak si dosud neuměli představit. Není to už zmíněný StarTac, který představoval jen jakýsi předvoj levnějších modelů podobné konstrukce. Přichází v době, kdy už Apple dostatečně navyklí na to, si nový iPhone kupovat ať to stojí, co to stojí. A když už začínají být trochu unavení z opakujícího se designu předchůdců, v tu chvíli přichází iPhone X. Emoce příznivců vybuchují, všichni se po něm pídí. Firma vypouští balonky o limitech výrobních kapacit, které jí brání vyrábět ho ve velkém množství. Telefon na černém trhu zdražuje i o sto procent.

Je to vlastně něco podobného, jako už léta dělá Rolex. Každý rok své modely o něco zdraží, tím zvyšuje jejich exkluzivitu, dělá z nich investiční komoditu, a přesto výrobci roste zisk. Je tato taktika přenositelná i na trh s mobilními telefony? Dnešní recenze dokáže, že s určitými modifikacemi ano. Pokud patříte mezi ty, které lapil do svých sítí ekosystém Applu, jen těžko se vám po nějakém čase stráveném s iPhonem X bude chtít přecházet zpět na starší model.

iPhone X: specifikace

Design a zpracování: chce to zvyk

Je to paradox. iPhone X vlastně na první pohled nevypadá o moc jinak než jeho předchůdci. Pokud na stole leží vedle iPhonu X ještě iPhone 6 v černé barvě, možná je neodlišíte do chvíle, než si u staršího modelu všimnete Home Buttonu. Je to tak: oproti standardní variantě jablečných telefonů nakynul X ve všech směrech jen o několik málo milimetrů. Nejmarkantnější je rozdíl ve výšce, i ten ale činí jen zanedbatelných 5 mm. Jinými slovy. Ať už jste nosili svůj „malý“ iPhone v jakékoli kapse, vejde se vám do ní i iPhone X. Zní to jako banalita, ale v dnešní době nakynulých phabletů je to deviza k nezaplacení.

Veškerá podobnost ale končí, vezmete-li telefon do ruky. Kde se vzal ten pocit luxusu, přemýšlel jsem dlouho? Cítil jsem jej totiž pokaždé, když jsem telefon zvedl ze stolu. Nejprve jsem to přičítal podvědomému tušení, že držím v ruce ztělesněných 30 000. Posléze jsem jej přičítal funkci Rise To Wake, která díky displeji, o němž ještě bude řeč, ještě nikdy nepůsobila efektněji. Přišel jsem na to vlastně až po několika dnech. Může za to rám z lesklé nerezové oceli. Z té, co dodává iPhonu nikterak muší váhu 174g, z té, co vás vždy zachladí v ruce a prohlédnete se v jejím povrchu jako v zrcadle. Je to těžko vysvětlitelný pocit, který s jiným telefonem nezažijete. Hodně se blíží dojmu z kvalitních švýcarských hodinek. Ostatně – drželi jste někdy standardní ocelovou variantu Apple Watch? Právě na nich sbírali v Applu zkušenosti, jež na iPhonu X následně zúročili.

Stejně jako vám u drahých hodinek nevadí provozní mikroškrábace, které mají jejich majitelé často tendenci přejmenovávat na „vintage patinu“, dost pravděpodobně je přehlédnete i u iPhone X (mimochodem, ocel se na rozdíl od hliníků dá i dodatečně vyleštit). Ano, jeho lesklý rám se samozřejmě trochu škrábe. Děje se tak ale poměrně originálním způsobem, který nejde srovnat s žádným hliníkovým konkurentem. Za prvé: jakýkoli mikroškrábanec na povrchu, který odráží obraz okolí a různě jej deformuje, snadno přehlédnete. Ocel je také daleko odolnější hliník, takže se na ní netvoří žádné hlubší vrypy. A i když mi telefon po celou dobu testování (zaplaťpámbů) neupadl, vsadil bych se, že rám odolá i jakékoli větší deformaci. Navíc to vypadá, že se v Applu poučili z toho, jak po pár týdnech vypadala záda někdejších ocelových iPodů. Máte-li tedy obavy z nepřehledného množství škrábanců, můžete je pustit z hlavy. Na tomto místě je však potřeba dodat, že našim testem prošla stříbrná verze telefonu. U šedé může být vše trochu jinak – jak se snaží dokázat někteří bloggeři postujíc fotografie svých oloupaných a poničených přístrojů. To však v tuto chvíli nemůžu ani potvrdit, ani vyvrátit.

Osobně bych však koupi verze Silver doporučoval i z jiných důvodů, než je barva rámu. Bílá barva skleněných zad totiž dokonale schová mikroškrábance na povrchu, který Apple nazývá „nejodolnějším sklem, jaké kdy kdo vyrobil“. O tom, jak je toto označení relativní, jste se mohli dočíst už v mé recenzi iPhone 8 Plus, který do redakce dorazil v černé variantě. Jenže světe div se, ačkoli mají oba přístroje disponovat navlas stejným sklem, na „desítce“ jsem po týdnech testování neobjevil jediný škrábaneček. A to přesto, že iPhony tradičně patří mezi ty nejméně „scratchproof“ telefony, co znám. Platí to přitom nejen pro zadní bílou plochu, ale i pro čelní panel, který je u jakékoli verze iPhonu X výhradně černý.

Jednu nevýhodu však použité materiály přeci jen mají. Na první dotyk zjistíte, že ocel se zřejmě ve výrobě zpracovává o něco obtížněji než hliník. Výsledná podoba telefonu proto připomíná kovářskou práci. Ten, kdo si zvykl na zcela zaoblené a ergonomicky dokonalé telefony, po kontaktu s iPhonem X nejspíše pozdvihne obočí. Ne všechny hrany jsou totiž na „desítce“ dokonale vyhlazeny a přechody mezi materiály hladké. To platí například pro vložené plastové proužky antény (mimochodem, ty nejtenčí, co jsem kdy viděl), ale i pro místo styku oceli se sklem. Vůbec nejmarkantněji se tento nešvar projevuje na opět po Applovsku vystouplém objektivu fotoaparátu. Ten tam je pozvolný přechod. iPhone X přináší na záda přístroje ostrou hranu. A když říkám ostrou, myslím tím opravdu nepříjemně a s trochou nadsázky nebezpečně ostrou. Jenže ačkoli vím, že mě čtenáři onálepkují jako iOvci, musím konstatovat, že mi to nevadí. U ručně dělaných šperků taky neočekáváte mikrometrovou přesnost. Že spotřební elektronika není šperk? Dovolil bych si oponovat a stejně tak asi řada žen v mém okolí. Ty iPhone X bez váhání houfně označovaly za jakousi obdobu manžetových knoflíčků nebo spony do kravaty.

Spíše než tyto materiálové vlastnosti mě k nepříčetnosti vytáčela již výše zmíněná zabedněnost cupertinských inženýrů, kteří tvrdošíjně odmítají zarovnat objektiv dvojitého fotoaparátu se zády telefonu. Když chcete telefon ovládat na stole, je to utrpení. Jakékoli kliknutí je doprovázeno klepnutím těla iPhonu o desku stolu, a to ještě výrazněji, než je tomu u ostatních telefonů s jablkem ve znaku. Po ostrou hranou objektivové části se navíc dobře drží špína. Stejně tak je potřeba opakovaně zalitovat absence zdířky na jack, a naopak vyzdvihnout rozhodnutí zvětšit odemykací klávesu na boku přístroje. Ostatně není divu. Po zmizení Home Buttonu do věčných lovišť hraje tento „čudlík“ hned několikerou roli. Nově jej musíte například použít k potvrzení nákupů v App Store. Pokud by tomu tak nebylo, nakupovali byste jen pohledem na telefon. A to by asi leckoho přišlo na pořádné peníze.

Displej, Face ID, ovládání: opravdu nekonečno?

Ještě něž se ale dostaneme k displeji, který za eliminaci domovského tlačítka může, musíme jej odemknout. A tady přichází ke slovu jediná skutečná technologická inovace, kterou iPhone X oproti konkurenci přináší. Zatímco bezrámečkový displej už si zkusil leckdo, ocelový rám vlastně leckoho moc zajímat nemusí a čipy s neuronovým enginem se chystá vyrábět každý druhý, o něco jako Face ID zatím nepokusil nikdo.

Technologii rozpoznávání obličeje k odemknutí telefonu mnoho lidí odsoudilo už po známém lapsu během úvodní Apple Keynote. A to přesto, aniž by ji kdokoli v praxi vyzkoušel. Já po důkladném testu naopak tvrdím, že ji chci v každém telefonu. A je mi jedno, jestli se dá oblafnout identickým dvojčetem, latexovou maskou, nebo nějakou jinou nereálnou ptákovinou. Tvrdím to i přes to, že na iPhonu X jde o jakýsi zárodek, který bude potřeba vypilovat. Ale popořadě.

Kdyby Touch ID na produktech Apple fungovalo podobně, jako například u čínské konkurence značek koncernu Huawei, asi bych k Face ID přistupoval kritičtěji. Jenže to u Applu nikdy dokonale nefungovalo. Než pořád přemýšlet o tom, zda je můj prst dost suchý a já nejsem moc zpocený, tak to raději ať telefon zná mou tvář. Nemluvě o tom, že implementací Face ID končí dilema, zda v zimě sundávat rukavice, nebo přemýšlení o tom, které prsty budu k odemykání nejčastěji používat. Neocenitelného pomocníka pak Face ID představuje v autě. Už žádné nepřirozené tisknutí palce na čtečku. Na telefon stačí klepnout a ani není potřeba věnovat mu pohled – i z úhlu vaši tvář pozná a odemkne se. Nemluvě o další neuvěřitelné vychytávce: dokud se na telefon nepodívá jeho právoplatný majitel, skryje obsah notifikací na zamykací obrazovce. Ta se po přijetí zpráv u iPhonu tradičně rozsvěcí a do dneška tak nechala celému okolí nahlédnout na ty nejintimnější záležitosti komunikace. Tomu je teď konec.

Samozřejmě, stávající verze Face ID má své mouchy, které mohou být pro leckoho dosti podstatné. Jednak je zatím pomalejší než TouchID. Určitě to ale není tak markantní, aby to kohokoli obtěžovalo. Rozhodně je rychlejší než několikeré pokus o odemčení starších telefonů, když se zrovna rozhodnou, že se jim otisky číst nechce. Určitá lenost se dá částečně eliminovat zautomatizování všech úkonů, které je potřeba k rozpoznání obličeje podniknout.

A tím se dostáváme k druhému zádrhelu: oněch úkonů je totiž víc než dost. V první řadě doporučuji aktivovat výše zmíněnou funkci Rise To Wake, přestože podle mých zkušeností patří k podstatným žroutům energie. Pokud tak ovšem u „desítky“ neučiníte, budete muset místo dvou kroků učinit kroky tři: stisknout odemykací tlačítko nebo poklepat na displej, dostat svůj obličej do zorného pole kamery a „swipnout“ po displeji směrem nahoru. Až se iPhony naučí číst obličej bez nutnosti rozsvěcet displej nebo se eliminuje dle mého poměrně zbytečná zamykací obrazovka, bude vyhráno.

Daleko podstatnějším problémem je však v tuto chvíli schopnost některých slunečních brýlí filtrovat složky světla, které Face ID potřebuje ke svému správnému fungování. Podle mé zkušenosti jsou to především kvalitnější a dražší brýle, zejména pak ty společnosti Ray Ban. Upozorňuje na to i samotný Apple a nabízí i řešení – nechat v nastavení ignorovat polohu vašich duhovek a vše je vyřešeno. Tím se ovšem zase logicky snižuje zabezpečení telefonu – leckdo by pak mohl odemknout váš iPhone X tím, že ho na váš obličej bez vašeho vědomí namíří zboku. Osobně mě také mrzelo, že mě telefon občas nepoznával po ránu – což mu ovšem jen těžko můžu vyčítat. Odpouštím mu to už proto, že jinak bez problémů rozpozná obličej i v naprosté tmě, což mi jako člověku, co málem propadl z fyziky, přijde jako zázrak hraničící s černou magií.

Když už se probojujeme komplikacemi, které přináší Face ID (naštěstí mohu potvrdit, že je po pár týdnech vychytáte a zpět k otisku už se nebudete chtít vrátit), je čas podívat se pořádně na onen „bezrámečkový“ displej, který iPhone X do světa Applu přináší. Jednu věc si ale vyjasněme předem: ono vlastně vůbec nejde o bezrámečkový displej. Rámeček vidíme po celém obvodu obrazovky, a dokonce je téměř na vlas stejně široký, jako u starších iPhonů. O co tu skutečně jde, to je eliminace „čela“ a „brady“ telefonu. Tak jako tak, výsledný dojem je fantastický a umocní jej zejména přímé srovnání s některým ze starších iPhonů. Jejich obrazovka vám najednou začne připadat nepřirozeně přerušená, a dokonce se možná stejně jako já přistihnete, že bezděky přemýšlíte na tím, co se skrývá pod tou černou/bílou plochou nad a pod displejem za obsah.

Onen zvláštní dojem totiž vyvolává nepravidelnost displeje s vyříznutým prostorem na kamery Face ID, kterému se v anglosaských zemích zvyklo říkat „notch“, a hlavě ty nejkulatější rohy, které jste kdy na mobilním telefonu viděli. Právě tyto nepravidelnosti totiž vyvolávají pocit, že nahlížíte do jakéhosi otvoru, pod kterým se posouvá papír s obsahem. Tento dojem navíc umocňuje nekompromisní ostrost, a hlavně barevná věrnost zobrazení. Právě tyto klíčové vlastnosti umocňují pocit, že se lze obsahu na obrazovce skutečně dotknout. Nic takového jsem ještě s žádným telefonem nezažil. Pozorný čtenář tím pádem nejspíše už poznal, že se rozhodně neřadím do skupiny „notch-haterů“ – ba naopak. Jedná se podle mě o vydařený designový prvek, který dokáže rozlišit iPhone v záplavě jiných černých placek. Upřímně: čekali jste, že někdy někdo použije na telefonu něco tak nepravděpodobného, jako je nepravidelný displej?

Pravda, má to za následek i komplikace. A to občas dost výrazné. Notch v horní liště sebral místo názvu operátora, který v některých případech musí ve zbylém jemu vyhrazeném prostoru rotovat. To tam je také procentuální vyjádření úrovně nabití. Pro jeho zobrazení je třeba stáhnout lištu ovládacího centra – tedy podobně jako na čistém Androidu. Nepraktické je i otálení některých vývojářů s přizpůsobením svých aplikací pro nestandardní vzhled displeje. Každý den jsem netrpělivě otevíral App Store a čekal na aktualizace. Během testování si sáhli na nos třeba vývojáři v Microsoftu. Ti v Google ale stále spí. Přitom krásný iPhone X získá nepřizpůsobenou aplikací opět virtuální rámeček nad a pod displejem a tím pádem i vzhled trochu přerostlého iPhone 1. generace. Při sledování videa si pak můžete vybrat, zda jej necháváte přehrávat mimo prostor notche, anebo jej roztáhnete po celé ploše a budete doufat, že se ve vykousnutých milimetrech neodehrává nic pro děj podstatného.

Zmiňujeme-li ovšem sledování filmů, je potřeba vyzdvihnout samotné vlastnosti obrazovky. Podpora HDR obsahu už je v dnešních dnech u špičkových telefonů samozřejmostí. Doslova parádu pak dělá iPhonu X vůbec poprvé použitá AMOLED technologie. Když jsem poprvé slyšel o tom, že displej bude Applu dodávat Samsung a bude se jednat o panel se světelnou intenzitou maximálně 600 nitů, bylo mi trochu úzko. Chce Samsung záměrně svému konkurentu dodávat aušusové zboží, když se jeho špičkové modely pyšní jasem až 1200 nitů? Přímé srovnání ale opět ukazuje, jak ošidné je spoléhání se na statistiky. Oba displeje jsou v praxi naprosto srovnatelné ve všech parametrech, liší se jen v tom, že zobrazovač Apple nabízí přirozenější, nepřesaturované barvy. Jakkoli bych sám neměl o vítězi případného duelu jasno, benchmarky favorizují displej u Applu. A není divu. Hodně mu totiž pomáhá technologie True Tone, přizpůsobující v reálném čase teplotu barev prostředí. Nejedná se o nic přelomového, vlastně jen takový trochu vylepšení noční režim displeje, přítomný v každém druhém telefonu. Výsledný dojem je ale skvělý a do modré obrazovky starších iPhonů nebo konkurenčních přístrojů se vám pak už nikdy nebude chtít koukat.

Srovnání se Samsungem Galaxy S8 (recenze) je navíc naprosto na místě. Byla to právě korejská vlajková loď, která zpopularizovala protáhlé displeje, které pojmou více obsahu, ale zároveň se dají ovládat jednou rukou. Ten na iPhonu X disponuje poměrem 19,5:9. Jednou rukou se na něm tedy skvěle píše. Aby tomu tak bylo, musela se ovšem i klávesnice posunout přibližně o centimetr směrem vzhůru a zanechává pod sebou nepříliš pohledný šedý pás. Bude zajímavé sledovat, jak toto místo využijí v budoucnu například vývojáři klávesnic třetích stran. Ovládání ve vertikálním směru je už o něco složitější. Což nás přenáší k dalšímu důležitému aspektu nového iPhonu – pozměněné podobě operačního systému iOS 11.

Systém iOS 11, baterie: geniální využití gest

Ta musela být od začátku přepracována s ohledem na absenci Home buttonu a celé ovládání teď leží na bedrech nových gest. A zaplať pánbůh za to. Jako letitému příznivci neprávem zavrženého systému BlackBerry OS 10 mi srdce plesá a potají šeptá, že na moje slova přeci jen došlo. Gesta jsou daleko praktičtější než jakékoli hardwarové ovládání a kéž by to došlo i vývojářům Androidu. Ale popořadě.

Nemá cenu rozebírat celou sumu gest, která použili v Applu – na to existují na YouTube tuny videí. Proto jen telegraficky. Návrat na domovskou obrazovku se provádí posunutím prstu ze spodního okraje obrazovky nahoru – přesně tak, jako u někdejších BlackBerry. Na to je potřeba si chvíli zvykat. Toto gesto musí totiž skutečně začínat na samé hraně obrazovky, a kvůli tomu je třeba občas trochu zkroutit palec. Komplikace většího kalibru nás ovšem čekají u multitaskingu. Ten má k dispozici stejné gesto, prst je ale potřeba zastavit v půlce obrazovky. Není to ale až takový problém, jak se může zdát, a to proto, že do ovládání přibylo nové, a podle mě geniální gesto. Ti, kdo používají na svém počítači MacOS, ho dobře znají: jde o přepínání mezi plochami s aplikacemi. To se provádí prostým potažením prstu po spodním okraji doleva nebo doprava. Jednoduché a neuvěřitelně efektivní. Škoda jen, že se iOS v telefonech zatím nenaučil využívat větší plochy displeje pro současný běh dvou aplikací najednou. Tomu by se pak v kombinaci s tímto gestem mohlo říkat killer-feature.

Tím ovšem nadšení končí. A může za to právě příliš vysoký displej. Protože nejpoužívanější výše zmíněná gesta startují na spodním okraji obrazovky, bylo nutné přesunout ovládací centrum, jež toto gesto využívalo doposud. To se teď spouští swipem shora dolů z pravého rohu.

„Proč z pravého roku?“

No zkrátka proto, že dříve se shora dolů stahovala jen notifikační lišta. Ta se teď tedy musí spokojit s rohem levým. Z horního okraje se tedy spouští hned dvě důležitá zobrazení. A proto je škoda, že se na něj prakticky nedá v jedno ruce dosáhnout.

„Vždyť ale Apple nabízí tzv. Reachability, tedy funkci, která vše stáhne směrem dolů…“

Samozřejmě. A dokonce to funguje i na přitažení prostoru, kde funguje gesto stažení lišty a ovládacího centra. Jenže tu opět chybí Home Button. A tak se Reachability spouští nikoli dvojím poklepáním na tlačítko, ale gestem, které jsem se dodnes pořádně nenaučil – totiž krátkým přejetím po docku s aplikacemi směrem dolů. Nejlépe, když se začne někde v polovině výšky docku a neklikne se na žádnou ikonku. Což se mi samozřejmě stávalo pravidelně. Méně prakticky už to asi vymyslet nešlo.

Ne všechny změny v iOS 11 jsou ale k horšímu. Praktická drobnost se ukrývá například na zamykací obrazovce. Ta nově umožňuje spustit rychle fotoaparát nebo svítilnu silným přitlačením na zde přítomnou ikonku. A protože kvůli Face ID budete nejspíš zamykací obrazovku používat více než u starších přístrpojů s Touch ID, kde jako by neexistovala, jedná se o praktickou a velmi využitelnou drobnost.

Vnitřek iPhonu X je k mému zklamání shodný s jeho levnějším souputníkem iPhonem 8 Plus. Pro příště by se možná vyplatilo exkluzivitu „bezrámečkového“ modelu ještě trochu zdůraznit, a to například přidáním dodatečného 1GB RAM a navýšit tak její kapacitu ze 3 na 4GB. Ne snad že by to bylo vysloveně potřeba. Spouštění aplikací a multitasking opět posouvají rychlost jablečných produktů na novou úroveň. Nelze si ale nevšimnout občasného zaškobrtnutí grafického prostředí, což je bohužel novum, které do jablečného světa přinesl stále ještě dosti problematický iOS 11. Nerad bych byl zlý, ale u špičkových Androidů se to tak často nestává. Za vše bohužel může stále ještě nedokonalá optimalizace operačního systému, což dokazuje i syntetický test AnTuTu. V něm iPhone X dokonce překonává svého sourozence o 10 000 bodů a dosáhl konečného skóre 227 000.

Ani silný hardware, ani nadprůměrně disponovaná obrazovka. Nic z toho se naštěstí negativně neprojevuje na výdrži baterie. Pokud si iPhone X představíme jako jakýsi pokrokový hybrid mezi iPhonem 8 a iPhonem 8 Plus, nemusíme se této představy vzdávat ani co se výdrže baterie týče. Malý iPhone byl co se vytrvalosti týče vždy v řadách průměru, zatímco jeho větší bratr trhal rekordy. „Desítka“ se skutečně nachází někde mezi nimi a podle mé subjektivní zkušenosti o fous blíže variantě Plus. Jako výchozí bod tohoto tvrzení beru jeden z nejnáročnějších pracovních dní, co se mnou iPhone X absolvoval. Po 17 hodinách bez nabíječky hlásil 20 % nabití. To se nezdá jako mnoho. Situace se ovšem radikálně změní s poznáním, že z oněch 17 hodin měl 7 hodin rozsvícený displej a z nich 2 hodiny fungoval jako online autonavigace prostřednictvím aplikace Waze.

Podobně jako ostatní letos uvedené iPhone lze také iPhone X nabíjet bezdrátově. Ve verzi operačního systému s označením 11.2 dokonce i ve zrychlené verzi, která však podle zkušeností testerů betaverzí urychlí celý proces maximálně o čtvrt hodiny. Mimochodem: je to také jediná možnost, jak využít formálně rychlého nabíjení. A může za to trestuhodné opomenutí, na které bych se rád osobně zeptal některého představitelů společnosti Apple. K iPhonu X totiž lze připojit 25W nabíječka od Macbooku. K tomu ovšem musíte dokoupit kabel s koncovkami Lightning – USB-C. Adaptér totiž postrádá zdířku na běžné „velké“ USB, které ovšem Apple neochvějně používá u přibalené 5W telefonní nabíječky. A to přesto, že se tohoto podle svých slov „zastaralého“ konektoru ve všech ostatních případech již zbavil. Dochází tak k paradoxní situaci: kabel od Macbooku nemůžete použít na iPhone, stejně tak jeho adaptér, telefon navíc nepřipojíte dodávaným kabelem ke svému Macbooku a nelze ani vzájemně kombinovat kabely a adaptéry z různých iDevices. K tomu, abyste mohli vzájemně kombinovat všechny výrobky od jednoho a toho samého producenta, musíte ideálně vlastnit tři různé kabely a dva adaptéry. Neuvěřitelné.

Fotoaparát a multimédia: nejlepší fotoaparát od Apple

I když to není na první pohled patrné, v oblasti fotoaparátu se u Apple představením modelu X odehrála opravdová revoluce. Pes ale není zakopaný v parametrech – ty se od iPhonu 8 Plus zase až tak výrazně neliší. Jde o symbol: vůbec poprvé totiž můžete dostat vážně skvělý fotoaparát v „malém“ iPhonu. Dvě čočky, optický zoom nebo optická stabilizace obrazu byly až doposud vyhrazený pouze modelům s přívlastkem Plus.

A to není vše – iPhone X fotí dokonce lépe než iPhone 8 Plus. A to přesto, že na papíře je vlastně skoro všechno stejné. Jeden drobný rozdíl tu však je, a právě ten za vším stojí. Zatímco větší ze „starých“ iPhonů disponuje jen jednou opticky stabilizovanou soustavou čoček ze dvou, X se může pochlubit stabilizací celé dvojice. A je to vidět. Oceníte to zejména ve tmě, kdy fotočipy zachytí více světla. Tomu navíc přispívá i další parametrická změna – teleobjektiv, který má za úkol hrát roli onoho pseudooptického zoomu, se nyní pyšní lepší světelností soustavy, která oproti modelu 8 Plus povyskočila z f/2,8 na f/2,4. I při zoomování ve zšeřelém prostředí tak v kombinaci s optickou stabilizací docílíte nerozmazaných a konkrétních snímků. A to nejen na papíře, ale i ve skutečnosti.

Obrazové kvality nového jablečného fotoaparátu podrobněji rozebereme v navazujícím fotosouboji, ve kterém se iPhone X postaví svému největšímu rivalovi z Jižní Koreje. Ke kvalitě snímků proto nyní jen telegraficky. Ani Apple samozřejmě nedokáže obelstít fyziku. Rychlý pohyb v tmavém prostředí zůstává pro iPhone X stejně jako pro většinu jiných telefonů oříškem. Zvládne ale aspoň scény dostatečně prosvětlit a statické předměty jsou i v nočních interiérech překvapivě ostré. O denních fotografiích není potřeba ani hovořit. Osobně mě zaujala hladina kontrastu, která se subjektivně zdá oproti starším modelům na vyšší úrovni, a přesto ne tak rušivě vyšponovaná, jako během nedávného testu Huawei Mate 10 Pro (recenze).

Jak fotí iPhone X?

Nadmíru efektní je stále tzv. portrétní režim, těžící z rozdílu mezi objektem a pozadím za pomoci kombinace obrazu z obou snímačů a softwarově přidané hloubky ostrosti. Zde vynikají mimořádné ostřící schopnosti telefonu. Stejně jako podobné přístroje je ale iPhone X citlivý na vzdálenost od fotografovaného objektu. Pokud přesně neodhadnete, kde chce telefon objekt mít, fotografie se nezaostří. Stojí za tím fyzikální vlastnosti teleobjektivu, který v tomto případě hraje roli primární optické soustavy a není stavěný na malé vzdálenosti. Portrétní režim, jakkoli dovede zejména ve dne pořizovat efektní snímky, není zkrátka zcela univerzálně použitelný, což by se uživatelům zvyklým například na telefony Honor, kde zkrátka zamíříte, vyfotíte a software se postará o zbytek, mohlo zdát obtěžující. U Apple navíc nelze ani nastavit míru rozostření pozadí, což sice působí na fotografiích o něco méně chemicky, ale leckomu by to mohlo chybět.

Portrétní fotky

Podobně jako iPhonu 8 Plus jsou i na „desítce“ dostupné světelné efekty, z nichž největší pozornosti se těší simulace divadelního reflektoru. Ta dokáže pozadí ponořit do tmy a nechat vyniknout extrémně kontrastnímu portrétnímu výřezu. Celá tato záležitost působí o to efektněji, protože je dostupná nově i na předním selfie 7 Mpx fotoaparátu. Zde je ovšem třeba počítat s menším množstvím detailů než 12 Mpx u primární kamery, což se pozná nejvíce právě na portrétech. Na druhou stranu přední kamera už také disponuje funkcí softwarového rozostření pozadí, a tak je rozdíl na první pohled málo zřetelný.

Novým uživatelům iPhone X lze také doporučit vyzkoušet některou z aplikací pro využití rozšířené reality. Podporují ji už některé hry, jako například Zombie Gunship Revenant, a pokud jste se už nějakou dobu s rozšířenou realitou nesetkali, budete koukat. Na Apple totiž neexistují už žádné lagy ani záseky, vše funguje naprosto plynule a hlavně přesně. Evidentně se po mnoha letech vývoje podařilo spřáhnout funkcionalitu všech pohybových senzorů a rozšířená reality se konečně stává použitelnou záležitostí.

Závěr a konkurence

Pokud jste dočetli až sem, dlužím vám omluvu. Omluvu za to, že má recenze byla přeplněná dojmy, pocity a emocemi, které se řada uživatelů při vybírání „obyčejného stroje“ snaží spíše potlačit. U iPhonu X to ale jinak nejde. Nesnaží se ohromit technologickými novinkami. Už jen proto, že podíváme-li se na něj realisticky, přináší všeho všudy jednu. O to víc ale útočí na vaše smysly, na vaše ego a na vaši ješitnost. iPhone X budete zkrátka chtít, a to zejména pokud jste dlouhodobým uživatelem platformy Apple.

Nahlédneme-li na iPhone X čistě uživatelským pohledem, je toho mnoho co zlepšovat. Od odladění operačního systému, přes dotažení mnohdy evidentně narychlo implementovaného Face ID až třeba po ne vždy dobře zvládnutou ergonomii ovládání. V tomto ohledu bude zajímavé sledovat, jak se Applu bude dařit jeho nová filosofie postupného rozvíjení schopností telefonu pomocí výrazných updatů tak, jak to před časem slíbil Johnny Ive. Už teď je ale jasné, že tohle bude další cupertinský sukces. Když se po iPhonu X už teď stýská i mně, vyhlášenému realistovi s rozvinutou multiplatformní tolerancí, peněženek zatvrzelých milovníků všeho jablečného je mi už předem líto.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
působivý design	na svou třídu méně odladěný operační systém
ocelová konstrukce	problémy s kompatibilitou aplikací
kompaktní rozměry ve spojení s velkým displejem	šílená cena
kvalita fotografií