Recenze Honor 7: reparát na výbornou

Nový přístroj z dílny odnože značky Huawei opět nabízí skvělý poměr ceny a výkonu. K tomu návdavkem i několik velmi praktických zlepšováků a prémiové materiály. Na špičku však stále nedosahuje. Už jen proto, že selhává hned v několika praktických aspektech každodenního používání.

Když jsem téměř před rokem testoval předchůdce Honoru 7, model 6, předcházely ho nadšené reference, které nový telefon opěvovaly coby vyzyvatele vlajkových lodí zavedených značek za téměř poloviční cenu. Honor 6 mě však nenadchl. „Luxusní“ divize Huawei svůj špičkový model zabalila do podivného plastového těla a kromě obřího výkonu toho vychvalovaný smartphone vlastně moc navíc nenabídl. Jak ale ukáže dnešní recenze, Honor 7 se z chyb svého předchůdce poučil více než vrchovatě.

Honor 7: specifikace

Konstrukce	kov, 143 x 72 x 8,5 mm, 157 g
Displej	5,2″, IPS LCD, 1920 x 1080 px, jemnost 423 ppi
Operační systém	Android 5.0 Lollipop + nadstavba Emotion UI 3.1
Procesor	8 jádrový, 2,2 GHz procesor Kirin 935
Paměť	3 GB RAM, 16/64 GB + microSD
Fotoaparát	20 Mpx, blesk, Full HD video + přední 8 Mpx
Technologie	LTE, rychlonabíjení, čtečka otisků, dual SIM
Baterie	3 100 mAh
Cena a dostupnost	?, září 2015

Design a zpracování: útok na vrchol

Jeden základní fakt je nutné vytknout před závorku – Honor 7 je konečně kovový a splňuje tak standardy nejvyšší třídy, do níž by rád nahlédl. Nejedná se přitom o ledasjaký kov. Propagační materiály hovoří o tom, že matného vzhledu hliníku dosáhli pokrytím drobnými keramickými částicemi. Ať už to mu věříme, či ne, jisté je jedno: přístroj jednak vůbec neklouže a na omak je teplý, což by mohla mít na svědomí právě zmíněná keramická vrstva.

K dokonalosti už schází jen to, aby z podobného materiálu bylo vyrobeno celé tělo telefonu. Honor 7 se bohužel stále částečně spoléhá na plast, a to na vrchní a spodní hraně telefonu. To sice umožnilo vyhnout nevzhledným plastovým linkám antény, za něž bývá u iPhonu 6 kritizován třeba Apple. Na druhou stranu, právě tyto části ve svém zpracování za zbytkem telefonu zaostávají. Pokud například telefon třeba při vytahování z kapsy chytnete dvěma prsty dostatečně silně právě za tyto plastové pruhy, dokáže i nepěkně zaskřípat.

S kvalitou zpracování, které je mimo už zmíněné části opravdu stoprocentní, nedrží krok ani design celého přístroje. Při honbě za co nejnižší cenovkou už dost možná nezbylo na pořádného designéra a popravdě řečení ani na ergonoma. Striktně technicistní ztvárnění plné ostrých hran totiž není ani unikátní, ani praktické. Po delším držení v ruce Honor 7 brzy nepříjemně tlačí, a to nejen do dlaně při prohlížení internetu, ale hlavně do ušního boltce během telefonování. Leštěné hrany na zadním krytu se zase snadno poškrábou – na ně totiž výše popisovaná keramická pokrývka nedostala.

Dva detaily přesto na Honoru 7 zaujmou i neškoleného pozorovatele. První z nich se nachází na levém boku hned pod kombinovaným slotem na dvě SIM karty, popřípadě na SIM a microSD kartu. Jedná se o samostatné tlačítko, které na první pohled připomíná běžný knoflík zamykání. Jemu lze přiřadit hned několik funkcí – sám jsem zůstal u přednastavené a velice praktické kombinace rozsvícení baterky dvojím poklepáním a spuštění vyhledávání v Google dlouhým stiskem. Máte-li strach, že se používání této vychytávky změní kvůli zaměnitelnosti se zamykacím tlačítkem v noční můru, nebojte se. Nestalo se mi to ani jednou. V Honoru se totiž díkybohu pořádně zamysleli a ke stisku tohoto ovladače vlastně vůbec nic nevybízí. Jednak má zakulacené hrany, takže na první dotyk vlastně ani nejde snadno rozpoznat, a jednak se nachází zcela mimo přirozenou trajektorii prstů, které k odemykání telefonu běžně používáme.

Ten, kdo si však navykne na druhou specialitu Honoru, nebude boční knoflíky k odemykání telefonu používat vůbec. Ano – jedná se u Huawei oblíbenou čtečku otisků prstů umístěnou pod čočkou fotoaparátu. A pokud jsem během nedávné recenze iPhone 6S tvrdil, že disponuje nejrychlejší čtečkou na trhu, ta, kterou najdeme na Honoru 7, za ním nikterak nezaostává. Pravda – někdy otisk nerozpozná, na rozdíl od iPhonu však dokáže odemknout telefon i když máte mokrý prst a co víc – není zde potřeba mačkat žádné tlačítko. Stačí se dotknout a je to. Jako nejužitečnější věc na celém přístroji pak hodnotím možnost ovládat pomocí čtečky prostředí telefonu. Šikovná je například možnost přejetím po senzoru směrem dolů stáhnout notifikační lištu. Naučil jsem se proto kombo klepni-stáhni jako rychlý přístup ke všem upozornění. Kromě tohoto gesta se dá čtečce přiřadit i řada dalších, ty však jdou v některých případech proti přirozenému používání telefonu. Dlouhým stiskem se například dá přenést na domovskou obrazovku, což jsem však často dělal mimoděk a pokaždé jsem se kvůli tomu rozčílil.

Displej, prostředí, baterie: nechce někdo iPhone?

Kompromis, který nezklame. Tak by se dal rychle zhodnotit 5,2 palcový IPS zobrazovač, který v novém Honoru 7 nalezneme. Rychlým počtářům stačí odhalit hustotu zobrazení 424 ppi, a už vědí, že se zde setkáváme s „pouhým“ Full HD rozlišením. Už z čísla určujícího jemnost displeje však jasně vidíme, že na podobné úhlopříčce bohatě dostačuje. Radost z přirozených barev a relativně slušným pozorovacích úhlů však trochu kazí podsvícení displeje. Senzor automatického přizpůsobování reaguje poměrně pomalu a navíc v nepřirozených skocích. Pokud tuto nectnost sečteme s nepříliš širokým rozsahem jasu, kdy se na přímém slunci zdá displej příliš tmavý a ve tmě nepříjemný, vychází z toho ne zrovna příjemný uživatelský zážitek.

 

Ten v mém případě nevylepšilo ani prostředí EMUI, které překrývá Android ve verzi 5.0.2. Nepatřím mezi fanoušky typicky asijských nadstaveb bez skrývatelného seznamu všech aplikací. U Honoru mi navíc nevyhovoval příliš drobný font v notifikační liště, který znepřehledňuje tu nejdůležitější věc, kvůli níž si telefon kupujeme. Doslova otravná je pak libůstka všech telefonů z dílny Huawei: neustálé upozorňování na to, že některá aplikace „příliš“ konzumuje energii z akumulátoru. Ve výsledku tak telefon hodnotí jakýkoli program běžící na pozadí. Pokud jich používáte více, naučit telefon na jejich běh nereagovat chvilku trvá. Nejedná se však o nic zásadního. Daleko horší je záhadná chyba, která mi během testu občas znemožnila odeslat textovou zprávu. Občas se mi to podařilo až na několikátý pokus, zdánlivě zcela náhodně. Snad se jedná jen o vadu jednoho kusu.

 

I tyto nectnosti však řadě uživatelů vynahradí pozitiva, které EMUI nabízí. Hovořím zejména o několika funkcích, které jakoby zcela náhodou vypadly z oka operačnímu systému iOS. I v Honoru například stačí potáhnout ikonky na ploše trochu dolů a objeví se vyhledávací kolonka. Ano, vypadá a funguje to stejně jako systém Spotlight v jakémkoli iPhonu. Bohužel s tím rozdílem, že Honoru trvá hledání třeba i 15 vteřin a třeba kontakty je proto lepší hledat v klasické aplikaci.

 

Podobně jako v iPhonu lze nastavit také pro Android poměrně netypickou schopnost rozsvítit na okamžik displej při příchozí zprávě. Telefony se systémem od Google zpravidla spoléhají spíše na notifikační diodu – Honor nabízí tyto možnosti obě. Co však na iPhonu nenajdete, to je možnost na telefon zavolat v okamžiku, kdy ho nemůžete najít. Stačí si jen vybrat anglický příkaz, který telefon rozezná. Má angličtina je však buď nesrozumitelná, anebo se tato funkce nepovedla tak, jak vývojáři zamýšleli. Můj Honor 7 se na mé volání neozval ani jednou.

 

Kromě těchto vychytávek však stojí za zmínku hlavně absolutní rychlost, odladěnost a plynulost celého prostředí. K tomu bezesporu přispívá na vyšší střední třídu nebývale silný hardware. Ještě stále ne zcela běžné 3 GB RAM doplňuje procesor Kirin 935 s 64 bitovou architekturou. Orientovat se ve schopnostech in-house procesorů od Huawei není tak snadné jako v relativně zapamatovatelné struktuře produktů Qualcommu, nechme proto hovořit čísla. V Benchmarku AnTuTu dosahuje Honor 7 skóre přes 51 000 bodů. Pro představu – tento výsledek lehce překonává vlajkovou loď LG G4 a řadí se po bok Nexusu 6 nebo HTC One M9 – tedy mezi nejvýkonnější telefony současnosti.

 

Zkušenému uživateli však po tomto odstavci ihned v mysli naskočí osudová otázka: co na to výdrž baterie? Akumulátor Honoru se může pyšnit nadprůměrnou kapacitou 3100 mAh, což Honoru v oblasti vytrvalosti stačí na mírně nadprůměrné výkony. Nemusíte mít obavy, že by vás během drsnějšího dne nechal na holičkách, i tehdy vydrží kolem patnácti hodin, ve víkendovém režimu dva dny. To ovšem nehovořím o využití úsporného režimu. Pokud by ani ten nestačil, pyšní se Honor 7 rychlonabíjením – pět minut prý stačí na hodinu výdrže a za půl hodiny v nabíječce se akumulátor doplní na polovinu své kapacity. Je však potřeba dodat, že výše zmíněná situace platí pro použití rychlonabíječky, jíž ve standardním balení nenajdeme.

Fotoaparát a multimédia: safír z pomalého kraje

Také Honor 7 podlehl nepochopitelnému trendu čoček vystupujících několik milimetrů nad povrch telefonu. Na rozdíl od řady ostatních výrobců naštěstí čočku kryje safírové sklíčko, které by mělo být takřka nepoškrabatelné. Ovšem pozor: majitelé dražších hodinek by mohli vyprávět dlouhé zkazky o tom, že nepoškrabatelnost bývá vykoupena menší odolností proti odštípnutí. Naštěstí se mi během mého soužití s telefonem nepodařilo naplno otestovat ani jeden tento fakt.

Vystouplý objektiv skrývá snímač Sony o rozlišení 20 Mpx, který na danou třídu slibuje opravdu hodně a výsledky tyto sliby jen potvrzují. Fotografie jsou jen málokdy rozostřené, disponují velmi přirozenými barvami, i když mírně upřednostňují studené tóny. I v interiérech si pak barvy zachovávají plnost a dokonce ani ve velmi tmavém prostředí se na fotografiích neobjevují žádné nežádoucí ruchy. Právě ve tmě navíc oceníte ani nejzajímavější vychytávku, kterou fotoaparát Honoru 7 poskytuje: výrobce jí říká „Malování světlem“ a jde de facto o možnost prodloužit čas otevření závěrky. Kdo má k dispozici stativ, může se tak těšit například na líbivé fotografie pruhů světel, jež za sebou zanechávají jedoucí auta. Podtrženo – sečteno: co se možností „kreativních efektů“ a obrazové kvality týče, jedná se o jeden z nejlepších fotoaparátů, které v dané cenové relaci můžete pořídit.

Otazníky se však vznášejí nad praktickými aspekty použití fotoaparátu. Pomiňme drobnosti: menu s nastaveními například nereaguje na otočení telefonu a zůstává vždy vertikální. Osobně mi více vadila nemožnost vypnout rychlé spuštění fotoaparátu na zamčeném telefonu dvojím stisknutím na tlačítko snižování hlasitosti. Pořídil jsem proto desítky rozmazaných fotografií svých špiček u nohou, vnitřku kapsy a korun stromů. Zamrzí také nepochopitelně dlouhá prodleva mezi stisknutím spouště a cvaknutím závěrky. Občas se jednalo i o celé vteřiny, a to i přes to, že jsem vypnul všechna pokročila nastavení včetně HDR. Pokud to brzy nespraví softwarová aktualizace, můžete se při focení Honorem 7 rozloučit s momentkami.

Snímky pořízené s telefonem

Zhodnocení a konkurence

I přes výše vytýkané nedostatky nelze nový Honor 7 než doporučit. Číňanům se opět podařilo zaútočit na Achillovu patu českých zákazníků, a tou stále zůstává především peněženka. Za cenu deseti tisíc toho nový Honor nabízí překvapivě hodně. Kovovým tělem počínaje, vychytanou a praktickou čtečkou otisků prstů pokračuje a velmi výkonným hardwarem konče. Těch pár drobností může spravit drobná aktualizace.

Nejen pro našince je spíše než vrtání se v nedostatcích grafické nadstavby EMUI důležitější podpora všech českých pásem LTE, na níž se u Honoru 7 na rozdíl od mnoha čínských konkurentů dá spolehnout. Konkurovat mu mohou snad jen kolegové z dálného východu, jako Lenovo Vibe Shot nebo Asus Zenphone 2. Pokud jste ochotni tři tisíce připlatit, vyplatí se přemýšlet také nad celkově skvělým, ale trochu plastovým LG G4. Přesto však právě Honor 7 platí za nejvýhodnější koupi posledních několika měsíců.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
vysoký výkon	průměrná výdrž
na svou třídu špičkové zpracování	místy nedodělané prostředí
chybová fotoaplikace
rychlá čtečka otisků
přijatelná cena