Divize značky Huawei opět dokazuje, že skvělé telefony nemusejí stát desítky tisíc a přetékat funkcemi, které nikdo nevyužije. Honor 9 stejně jako jeho předchůdci paří mezi nejodladěnější a nejpříjemnější telefony, co si můžete pořídit a jeho výbava míří vždy přesně do černého. Na rozdíl od minulých let si za to ovšem tentokrát nechává o něco více zaplatit.

Když přišel na český trh první Honor s číslicí 6 v názvu, nenechal jsem na něm nit suchou. Nevzhledný plasťák bez zajímavější funkce (nicméně už tehdy se zajímavou cenovkou) jako by si nějakou detailnější pozornost ani nezasloužil. Už o rok později se ovšem v Huawei chytili za nos. Druhá inkarnace telefonu, Honor 7 (recenze), se dodnes skvěle prodává a spíše než veselý úsměv tváře značky Evy Samkové za to může nekompromisní poměr cena/výkon, který do té doby neměl na trhu obdoby. U Honoru 8 (recenze) jsem byl na vážkách, zda značka neusnula na vavřínech – proti svému téměř dokonalému předchůdci nepřinášela vlastně žádné velké inovace a splňovala atributy „běžné Číny“ – jednalo se o sice nadprůměrně výkonný, ale funkcemi relativně nezajímavý telefon.

Devítka na to jde trochu jinak. Honor jako by se chtěl definitivně zbavit nálepky levné značky (podobně jako se o to aktuálně snaží celý mateřský koncern Huawei), na českém trhu odstartoval s cenovkou 12 990 Kč, což je o celé tři tisíce více, než v blahé paměti Honor 7. Na první pohled se to zdá jako bláhový tah: vždyť oproti dva roky starému modelu nové „devítce“ dokonce některé funkce scházejí. V přímé konfrontaci se však velmi rychle ukáže, že novinka má co nabídnout a po týdnu v její společnosti jsem si dokonce jist, že si svou kumparativně vyšší cenu obhájí.

Honor 9: specifikace

Produkt si můžete zakoupit na Alza.cz.

Design a zpracování: Samsung se vrací

Po vybalení Honoru 9 z krabice se opravdu jen těžko vyhnete srovnání s jihokorejskou konkurencí. Vždyť designový jazyk operující s domovským tlačítkem ve tvaru oválu přímo pod displejem, neviditelná kontextová tlačítka a ostatně i celé proporce přístroje se zaoblenými rohy dávají nezpochybnitelně vzpomenout na Samsungy řady A minulé a předminulé generace.

Že se nejedná o telefon z výprodeje bude však každému hned jasné ze síly (respektive tenkosti) rámečků kolem displeje. Na stranách v podstatě totiž neexistují a nad a pod displejem se smrskly na standard střední třídy. To vše doplněné o zaoblené 3D krycí sklo Gorilla Glass (tentokrát už bez druhdy typické honorovské folie na displeji) dává dohromady harmonický výsledek, za který by se ani v Samsungu stydět určitě nemuseli. A nejen to – telefon se díky své nepřehnané velikosti skvěle drží v jedné ruce, a tenkým rámečkům musíme poděkovat za to, že na displeji lze jednou rukou dokonce i bez kompromisů psát.

Onen „standard střední třídy“ o pár řádků výše bohužel podmiňuje i již zmíněná domovská klávesa pod displejem. U Honoru se jedná o novinku – čtečka prstů, která se nyní v ohraničeném senzorovém tlačítku nachází, měla u minulých modelů své místo na zádech telefonu. Asi nemá cenu za to výrobce nijak kritizovat – každé řešení má své příznivce a mně osobně se to stávající dokonce zamlouvá o něco více: telefon lze totiž snadno odemykat ukazováčkem na stole. Skener otisků prstů navíc neztratil nic ze své pověstné rychlosti – i po dvou letech od setkání s původním modelem na Honoru 7 mě nepřestává fascinovat. Telefon budí dojem, že se odemyká snad ještě před tím, než se bříško prstu čtečky dotkne.

Spolu s přemístěním ovšem zároveň čtečka, neznámo proč, přišla o vlastnosti, které mohla konkurence Honoru jen závidět a k jejich implementaci se zatím jen nesměle odhodlávala. Ta tam je možnost potažením po čtečce stáhnout notifikační lištu. Obejít se nově musíme i bez možnosti použít čtečku na zamčeném telefonu pro rychlé spuštění některé z aplikací.

Výměnou za absenci praktických triků nám však Honor nabízí jednu z nejefektněji působících zadních stran na trhu. Podobně jako na aktuálním vlajkové HTC U11 (recenze) se zde naskýtá pohled na metalickou zvrásněnou plochu krytou zahnutým sklem, které je mimochodem při běžném použití velmi složité poškrábat. Zdaleka nejpohlednější je ale detail, jehož objevení chvilku trvá: dvojice čoček fotoaparátu, o kterých bude řeč později, totiž nemá svá krycí skla a využívá to, které kryje celá záda telefonu. Vzniká tak ničím nerušená rovina, který propůjčuje zádům Honoru 9 elegantně futuristický zevnějšek.

V záplavě komplimentů věnovaných designu se však nesluší zapomenout ani na praktickou stránku věci. Dnes už zcela standardní USB-C konektor zaplaťbůh doplňuje i zdířka na sluchátkový jack umístěná na spodní straně telefonu. Boky si pro sebe zabírají tlačítko hlasitosti a zamykací klávesa, na opačné straně zříme šuplík na dvojici SIM karet anebo kartu paměťovou. A aby toho nebylo málo, hranu horní okupuje drobné okénko infračerveného portu, jenž umožňuje využít Honor jako jeden z mála aktuálních telefonů také jako ovladač domácí elektroniky.

Displej, prostředí, baterie: lepší, než čekáte

Jakkoli by se mohlo zdát, že skromné a praktické rozměry displeje v čele s 5,1palcovou úhlopříčkou představují jedinou devizu obrazovky telefonu střední třídy, Honor toho ve štrozoku schovává daleko víc. Předně je však potřeba upozornit na to, že největší smysl budou přednosti obrazovky dávat stávajícím majitelům hojně rozšířené verze 7 Lite. V přímé srovnání je totiž zřejmé, jak velký kus práce v Číně na displeji odvedli. Ačkoli se zde setkáváme s „pouhým“ Full HD rozlišením, v praxi oproti hustší mřížce zobrazení nepoznáte rozdíl. Výhrady nejde mít ani k živosti barev, která málem dosahuje kvalit AMOLED displejů. To sice poslední dobou konstatuji v recenzích poměrně často – vůbec poprvé jsem ovšem něčeho takového svědkem ve střední třídě. Snad jen jedna věc: na přímém slunci by se přeci jen hodila vyšší hodnota maximálního jasu a také rychlejší reakce snímače okolního světla. Takto musí telefonista nejprve pět vteřin kulit bulvy na potemnělý displej, aby zjistil, kdo že se mu to vlastně snaží dovolat.

Stejně jako předchozí generace, tak také Honor 9 nabízí uživateli své grafické prostředí EMUI – ovšem, a to je nutné vytknout před závorku, ve své aktuální verzi 5.1. Ta oproti minulým generacím doznala tolik vylepšení, že kvůli ní snad i přestanu pomlouvat grafické nadstavby čínské provenience.

Tak předně: radikálního zlepšení doznala práce s notifikacemi, která je stejná jako v nativním prostředí Androidu Nougat. Nově si uživatel může také zvolit zažitou formu prostředí operačního systému s vysouvacím zásobníkem všech nainstalovaných aplikací a ponechat pracovní plochy jen pro často využívané ikony a widgety – pro čínské nadstavby donedávna těžko překonatelný problém. Ale to není vše. Honor například přináší sice triviální, ale naprosto dokonalou ochranu před nenechavými nahližiteli do obsahu telefonu: umožňuje totiž podmínit otevření jakékoli aplikace přečtením otisku prstu. Na tak geniálně jednoduché řešení konkurence ještě kupodivu ani v jednom případě nepřišla. Kdy k tomu připočteme už zažitou možnost zdvojení vybraných aplikací, což umožňuje být najednou přihlášen pod několika účty, zjistíme, že třeba pro twitterové satiriky, kteří chtějí zůstat v anonymitě, představuje Honor 9 ideální přístroj.

Ale dost ironie. Honor se sice nežene do žádných revolučních změn, každá jeho originální funkce ale v praktickém životě dává několikrát větší smysl než honba za snadno prodatelnými pseudoinovacemi. A když vývojářům v Honoru dojdou vlastní nápady, vykradou šikovné funkce od konkurence. Mezi takové se například řadí Applem inspirované vyhledávání rychle přístupné potažením prstu po domovské obrazovce. K celkově neuvěřitelně pozitivnímu dojmu nekompromisní praktičnosti a ovladatelnosti přispívá i rychlost telefonu daná použitým hardwarem. Na některých trzích se sice Honor 9 nabízí i se 6GB RAM. I naše 4GB verze však pro dokonale hladký běh spolu v kombinaci s použitým procesorem Kirin 960 naprosto ve všech ohledech postačuje. Ostatně, skóre v Antutu přesahující 120 000 bodů by ještě nedávno bez problémů stačilo na naprostou špičku výkonového žebříčku.

I přesto však Honor 9 dokáže být i úsporný. Použitá baterie s kapacitou 3200 mAh bohatě dostačuje na plný den povozu s mírnou rezervou – i při čtyřech hodinách rozsvíceného displeje se nemusíte strachovat o to, zda dojdete domů z večerního „pracovního jednání“, výdrž se pohybuje kolem 20 hodin čistého času. A pokud by ani to nestačilo, už v samotném balení je přítomna rychlá nabíječka. Ta, kterou jsem však obdržel já, jako by stávkovala – nabíjení o rychlosti 1 % za 90 vteřin nepovažuji za odpovídající definici „rychlonabíjení“.

Fotoaparát a multimédia: dvouoký, ale okradený

Už samotný pohled na zadní stranu telefonu a dvojici čoček slibuje zajímavé fotografické zážitky. To ale jen pro toho, kdo se smíří s pozicí značky Honor v systému koncernu Huawei. Každý zájemce o „Devítku“ musí počítat s tím, že bude oproti špičkovému modelu Huawei P10 (recenze) o něco ochuzená, a právě v oblasti fotografování toho chybí nejvíce. Vyrovnat se tak musíme s chybějící optickou stabilizací a fotoaparátu by bezesporu pomohlo také automatické HDR. I přesto je vidět, že Honor 9 umí dělat krásné snímky, jen k tomu kvůli digitálnímu systému stabilizace potřebuje hodně světla.

Pokud jsou tyto podmínky splněny, dočkáme se krásně barevných a kontrastních snímků. Opět se ukazuje, že kombinace barevného (12 Mpx) s černobílým vysokokontrastním (12 Mpx) snímačem nese své ovoce. Tomu všemu nasazují korunu i atraktivní softwarové úpravy, které pracují se softwarově simulovanou hloubkou ostrosti, tj. s rozmazáním pozadí. Na momentky klidných děti jde o funkci k nezaplacení – i když je na první pohled znát, že na fotkách pracují softwaroví skřítci, rozostření dodá vašim snímkům hodně příjemnou atmosféru. V tmavším prostorách je však lépe tyto úpravy vypnout a ani tak snímky nedosahují ostrosti a barevné přirozenost venkovních fotografií. Lépe je na tom paradoxně 8 Mpx přední kamerka, která v místnostech tu zadní překonává. Prim zde hraje zejména vyšší světelnost objektivu f/2.0 (oproti f/2.2 u hlavního fotoaparátu). Ke kvalitním fotkám je ovšem potřeba se zde dopracovat manuálním vypnutím „zkrášlovacího“ režimu vyhlazování pleti. Pokud si na to před každou expozicí nevzpomenete, budete mít kompletní sadu selfíček vyhlížejících jako z čínské romantické svatby.

Jak fotí Honor 9

Co ztrácí Honor na kvalitě, to dohání funkčním vybavením. Zabavit se dá vytvářením 3D modelů hlavy, vytváření trojrozměrných animovaných postaviček z fotek vašich přátel nebo malováním světlem na dlouhý čas závěrky. Při natáčení videa pak potěší vytváření zpomalených záběrů na vysoký 60 fps framerate.

Za zmínku rozhodně stojí také zvukový projev Honoru 9. Nejen že jeho vnější repráček patří k nejhlasitějším na trhu, to nejlepší se skrývá v připojených sluchátkách. Zvuk, který Honor produkuje podle informací výrobce ladil člověk jménem Rainer Maillard – zvukař a producent, o jehož existenci jsem doteď sice neměl ani ponětí, evidentně však odvedl pořádný kus práce. Honor nejen že disponuje systémem simulace prostorového zvuku, ale také rozsáhlým ekvalizérem s deseti „šavlemi“ a několikerými předvolbami. Ty kupodivu vážně fungují a na rozdíl od jiných telefonů, kde nad settingem pro jednotlivé hudební styly přemýšleli tak možná PR manažeři, zde jsem nebál si s nastavením zvuku pohrát a nikdy to nebylo ke škodě věci. Ani když se ve zvukařině nijak nevyžíváte, nemusíte zoufat. Stačí ekvalizér vypnout a užívat si skladeb tak, jak jejich podobu zamýšlel studiový mistr zvuku. Honor neváhá reprodukovat čistě, i když možná trochu sterilně – je znát, že mistr Maillard se specializuje na studia a nikoli na živé produkce, a to přesto, že se „zvukem jako z podia“ Honor ve svých propagačních materiálech rád zaštiťuje. Zvuk bez úprav disponuje hutnými basy, které nijak neškodí ostatním spektrům, snad kromě středů – ale to je zkrátka nastavení, které si především moderní elektronická hudba žádá.

Závěr recenze

Když jsem Honor 9 na začátku našeho soužití zapnul, chystal jsem si nactiutrhačnou recenzi, která by si stěžovala na stále stejný přístup, minimum inovací a odvážně nastavenou cenu. Jak ale hodiny a dny přibývaly, čím dál tím víc jsem začal mít Honor rád. Je to přesně ten typ telefonu, který doporučíte člověku, který chce co nejvíc muziky za málo peněz (jakkoli částka 13 000 korun je vlastně dost vysoká). Za celou dobu používání jsem nezpozoroval jediný zásadnější problém nebo zádrhel, který by mi komplikoval život, a to je skvělý výkon i na daleko dražší telefony.

I proto lze na českém trhu jen těžko hledat Honoru konkurenci. Pokud nemáte hluboko do kapsy, můžete si připlatit za Huawei P10 (recenze) a získat fotoaparát s brandem Leica a optickou stabilizací. Nebo také LG G6 (recenze) s širokoúhlým displejem, ale to zase přijdete o dual SIM funkcionalitu a polovinu kapacity vnitřní paměti. Podtrženo – sečteno: pokud by měl snad nějaký telefon nést přízvisko „ideálně vyvážený“, byl by to bezpochyby právě Honor 9.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
příjemná kompaktní velikost	chybějící voděodolnost
luxusní zpracování	oproti minulým generacím chybějící funkce
kvalitní zvukový výstup
nejrychlejší čtečka otisků na trhu