Šestipalcový “Infinity display”, vychytávky stejné jako u telefonu nejdražších řad a k tomu cenovka ani ne 9000 Kč. Nový Samsung střední třídy by mohl leckoho přivézt k váhání nad tím, zda má vůbec smysl kupovat vlajkové lodě téže značky. Po týdnu stráveným s hliníkovým Korejcem se mi však do hlavy začala vkrádat jiná myšlenka: proč vlastně Samsung pořád ještě dělá “levné” telefony?

Pozdvižení, které každý rok vyvolává uvedení vlajkových modelů řady S, nechává leckoho na levnější modelové řady korejského výrobce zapomenout. Částečně není divu: Samsungy z linie Galaxy S jsou zkrátka jedny z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší mobily na trhu, které v poslední inkarnaci dohnaly ergonomické nedotahy a ke stavu blízkému dokonalosti schází snad jen výdrž baterie, která by mohla být lepší než katastrofální.

Někdy by však obdobné opomenutí bylo hodně neoprávněné. V minulosti například u poměrně vyvážených modelů A5. Teď mám v ruce letošní obrovitý A6+. Protože dlouhodobě používám větší z obou špičkových modelů, S9+, pokusil jsem sám sebe podrobit myšlenkové dekonstrukci vyjádřené v titulku. Není vlastnictví vlajkové lodi do jisté míry marnotratnost? Nestačí k běžnému užívání ve stejném rozsahu i telefon od stejného výrobce s třetinovou cenou? Bylo by hezké, kdybych mohl říct, že ano.

Samsung Galaxy A6+: specifikace

Design a zpracování: hliník z minulosti

Stalo se už nepsaným, ale příjemným pravidlem, že u nových telefonů nejen od Samsungu, ale vlastně od každého jen trochu zavedenějšího výrobce, jen těžko poznáte, kolik stály. Pravda, Galaxy A6+ vlastně není úplně levný telefon. V portfoliu značky, která se snaží profilovat jako výrobce prémiových produktů, ale paradoxně přesto spadá na spodní konec nabídky. I na této pozici ale nabídne zpracování v této kategorii ještě před pár lety nemyslitelné. Vpředu tvrzené sklo Gorilla Glass 5 (otestované při jednom děsivě vyhlížejícím pádu, v němž obstálo bez ztráty kytičky a bez získání jediné stopy), vzadu jednolité hliníkové šasi, vzhledově odkazující na loňský model J7 (recenze). S ním má například shodné umístění i design na dnešní dobu trochu příliš rozsáhlých plastových vložek antény.

Galaxy A6+ je vlastně do nejmenšího detailu zajímavým mixem současnosti a minulosti. Žhavě aktuální je například protáhlý design odkazující na širokoúhlý displej 18,5:9, absence fyzických ovládacích prvků pod displejem nebo, jak se na rok 2018 sluší a patří, dvojitý fotoaparát na zádech. Příjemným výletem do minulosti je naopak přítomnost výstupu na audiojack. Tím ale výčet pozitiv bohužel končí. Hned vedle totiž nacházíme obstarožní zdířku na microUSB. Ano, tedy nepraktický port, který signalizuje nízkou datovou propustnost, absenci posledních standardů rychlonabíjení, ale především – do kterého se dá nabíječka zastrčit jen v předem dané poloze a nikoli oboustranně, jako u USB-C. Pokud už jste v konektivitě své domácí elektroniky na standard USB-C upgradovali, vracet se budete jen velmi těžko a na koupi Samsungu Galaxy A6+ můžete rovnou zapomenout.

Další zvláštností je pak dvojice šuplíčků na levém boku. Jeden skrývá klasický slot SIM-microSD, druhý pak pouze místo na druhou SIM. Neelegantní, ale lacinější řešení problému, který se nazývá „jak uspokojit operátory, kteří chtějí singleSIM přístroje i zákazníky pro dualSIM“? Možná – stačí jen menší ze slotů zaslepit a rázem je tu operátorský model. Každopádně to jde nejspíš udělat i pohledněji, a i díky tomuto řešení může Galaxy A6+ leckomu připadat jako nedopečený polotovar. Už jen proto, že sekundární karta nepodporuje 4G rychlá data, a to je opravdu rudiment takřka pravěkých rozměrů.

Stereoreproduktory v kategorii pod 9000 korun asi očekává málokdo. Proč ale Samsung zvolil umístění jednoho nepříliš hlasitého repráčku nad vypínací tlačítko na pravém boku, to zůstává záhadou. Snad aby koukal z kapsy a byl tak slyšet. Každopádně je velmi snadné zakrýt jej prstem při sledování videí. V přímém porovnání s Galaxy S9+ (recenze) pak vystoupí na povrch i další ergonomické nedotahy. Galaxy A6+ je sice vyšší jen o pár milimetrů, ale i to stačí, aby se hůře dosahovalo nejen na tlačítka zamykání a hlasitosti, ale zejména na čtečku otisků umístěnou pod fotoaparáty. Její pravidelné nacházení sice není nemožné, ale ani intuitivní – chce to cvik. Jsou to zkrátka drobnosti, které přivádějí zákazníky k dražším telefonům s větší marží pro výrobce.

Právě čtečka otisků je u Galaxy A6+ modelovým příkladem. Už při skenování bříšek prstů zjistíte, že je něco v nepořádku. U nejnovějších Samsungů S9 stačí jen letmo přejet po senzoru a prst je zapamatován. Galaxy A6+ vyžaduje skenování pěkně postaru sérií dotyků. Každý z nich pak musí trvat nejméně dvě vteřiny. Jinými slovy – evidentně se jedná o některou z rannějších generací senzoru, protože pomalejší odemykání telefonu už jsem dlouho neviděl. Je lhostejné, zda prst na čtečce držíte, nebo na ni jen poklepete, i tak v některých případech trvá zpřístupnění prostředí nového Samsungu i tři vteřiny. A to je v době, kdy se čínské Huaweie, Honory a Xiaomi odemykají v řádu desetin sekundy, čas rovnající se stoletím. Někdy se paradoxně více vyplácí využít odemykání obličejem, tedy metodu, která u dražších modelů hraje roli té pomalejší.

Displej, prostředí, baterie: opravdu nekonečný?

Stejně jako všechny poslední generace korejských telefonů se i Galaxy A6+ honosí marketingovým sloganem „Infinity display“. Přiznám se ale, že mě řady S naučily chápat toto sousloví trochu jinak, než ho zřejmě chápou v Samsungu. Galaxy A6+ totiž má rámečky, které dokonce disponují i poměrně standardní šířkou (displej zabírá cca 75% čelní plochy) a o nějaké „nekonečnosti“, tj. splývání obrazovky s okolím tedy v tomto případě nemůže být ani řeč. Ne snad, že by to displeji ubíralo na kvalitách. Naopak – jedná se o povedený šestipalcový Full HD+ AMOLED s vyrovnanou barevnou charakteristikou, vysmívající se do očí všem, co přirovnávají AMOLED zobrazovače k omalovánkám. K tomu disponuje i stejně podrobným nastavením, jako ty nejlepší Samsungy. Jediné, co displeji oproti špičkovým kolegům chybí, je více světla. Na přímém slunci se obrazovka čte vážně špatně, což podtrhuje i nezvykle vysoké množství odlesků. Konkrétní hodnotu maximálního jasu Samsung sice tají, je ale jasné, že na 1200 nitů svých sourozenců může pomýšlet snad jen ve snu. Podle mých subjektivních odhadů dosahuje maximální jas s bídou 400 nitů. Za to ale také jako ostatní Samsungy nezapomíná na Always-On režim, který mi ale u Galaxy A6+ subjektivně přišel energeticky trochu nenažranější než u dražších modelů.

Zatímco doteď jsem byl k možnosti pořídit si Galaxy A6+ spíše skeptický, v otázce uživatelské příjemnosti se karta obrací. I tento levnější Samsung nabízí běžnému uživateli stejné funkce, jako jeho dražší souputníci. Nepotkáme zde sice Edge panely, a to kvůli logické absenci zahnutého displeje. Na svém místě je ale systém zabezpečení Knox, k němu navázaná Zabezpečená složka aplikací, do které lze zaheslovat bitovou kopii jakéhokoli programu a vytvořit si tak separé soukromé prostředí. Svou přítomnost hlásí i povedený asistent Bixby, kterého jsem měl v „áčku“ ještě radši než v „esku“ – nemá tu totiž k dispozici dedikované tlačítko, které bych si pletl s vypínačem.

Nebyl by to ale Samsung, kdyby nevymyslel způsob, jak používání svého jinak velmi povedeného a funkcemi nabitého prostředí nad Androidem 8.1 uživatelům aspoň trochu otrávit. Stejně jako levné modely v minulosti totiž A6+ nevibruje. Tedy: u volání a notifikací ano (i když ne moc silně). Na vibrační odezvu ale můžete zapomenout u Samsung Klávesnice i u stisku ovládacích prvků androidu. Samozřejmě, dá se na to zvyknout, není to nepřekonatelný problém a třeba iPhone při stisku kláves odmítá vibrovat co svět světem stojí. Pokud ale stejně jako já víte, že by vývojářům stačilo odkliknout jednu volbu a šlo by to, působí to jako pohrdavé švihnutí šlechticovou rukavičkou do obličeje. Jako by se mi arogantní výrobce snažil dokázat, že pokud nejsem ochoten dát za jeho telefon celou výplatu, jsem něco méně než ostatní. A ačkoli zbytek telefonu láká na luxus, je jasné, že jde jen o „turistickou třídu“.

To samé platí i pro útroby. Dnes už limitní velikost 3 GB RAM doplňuje ten nejslabší procesor z aktuální nabídky Qualcommu: Snapdragon 450. Na tomto místě je třeba nejprve poznamenat: je neuvěřitelné, jaký skok udělaly nejlevnější chipsety. Ještě před několika lety by se telefon s nejnižší řadou procesoru dal doporučit toliko k telefonování, a to ještě pouze trpělivějším jedincům. Dnes bez jakýchkoli problémů zvládá toto kombo všechny běžné činnosti, včetně nenažraného Facebooku (i když jeho loading pravda trvá i pět sekund) nebo i složitějších her na střední detaily. Existuje ovšem jedna oblast, kde se v rychlosti Samsungu nedaří, a tou je fotoaparát. Jen máloco dokáže více frustrovat než pomalá kamera, která není s to být okamžitě k dispozici. Pro tu, kterou nabízí nový Samsung, to platí vrchovatě. Na akční focení zapomeňte, i po zapnutí trvá spuštění dvojím stiskem vypínací klávesy několik cenných vteřin. Mnohdy se navíc stává, že právě v tento okamžik, kdy se aplikace ještě spouští, stisknete spoušť a telefon to vůbec nerozpozná. Mnohdy jsem proto fotil na několikrát, přičemž to samé platí i pro následné prohlížení fotografií v náhledu galerie kdy telefon zase neregistroval kliknutí na displej. Mé technické znalosti nesahají tak daleko, abych věděl, kterou stránku parametrů za to mám obvinit. Jedno je ale jisté: už jen tato skutečnost by mě přiměla podívat se v produktové řadě Samsungu o kategorii výš. Nebo možná spíš o dům dál.

Situaci naštěstí částečně zachraňuje baterie. 3500mAh akumulátor sice kvůli kovovým zádům nenabijete bezdrátově a kvůli microUSB a chybějící podpoře QuickCharge ani kdovíjak rychle, zato vydrží na jedno nabití až 18 hodin s pěti hodinami rozsvíceného displeje a jednou hodinou autonavigace.

Fotoaparát a multimédia: příště ostřeji, prosím

Když už se vám podaří se smířit s poněkud línějším spouštěním popsaným v kapitole výše, dost možná nebudete zklamáni. Dvojice snímačů o rozlišení 15 a 5 Mpx krytých soustavami se světelnostmi f/1.7 a f/1.9 fotí přesně tak, jak byste od kamery v této třídě čekali. Trpí trochu na rozmazané okraje a tíhnutí do teplého spektra barev, když do bílé přimíchávají žlutou, ale pokud svítí dost sluníčka, na výsledky si nebudete stěžovat. Díky dobré světelnosti se navíc ani po soumraku nepřimíchává do obrazu příliš šumu a statické objekty tak můžete zachytit poměrně věrně. Když se telefonu chce, umí zkrátka fotit moc hezky.

Bohužel se mu ne vždy chce. Častěji, než u kteréhokoli telefonu v poslední době jsem se u Samsungu setkával s nestálými chybami v ostření. Telefon zkrátka není dostatečně rychle schopen zareagovat na stisknutí spouště i samotné spuštění aplikace. Rozmazaných fotografií proto budete nejspíš pořizovat víc, než je zdrávo.

Jak fotí Samsung Galaxy A6+?

Tuto poměrně zásadní chybu se Samsung snaží zachraňovat aspoň funkčním vybavení. Dle očekávání dvojice zadních kamer nabízí hrátky s bokeh efektem, který na rozdíl od konkurentů působí poměrně věrně, a věřím, že se na něm skutečně podílejí obě kamerky. O něco horší jsou už pak fotografie se stejným efektem, které tvoří jedna čelní čočka. Ta už pracuje na softwarové bázi, podobně jako jediný fotoaparát na zádech Samsungu Galaxy S9. Ten ovšem nabízí o poznání přesvědčivější výsledky.

Na svou třídu bohaté funkční vybavení můžeme vysledovat také u přehrávání audia. Jako jeden z mála v kategorii nabízí Samsung Galaxy A6+ vylepšení zvuku Dolby Atmos, který vylepšuje jinak nepříliš přesvědčivý zvukový projev na slušnou úroveň.

Závěr a konkurence

Ani téměř dva týdny ve společnosti Samsungu Galaxy A6+ mě nepřiblížily odpovědi na otázku, proč se Samsung stále snaží o výrobu „levných“ řad telefonů. Měl-li bych být úplně upřímný, doporučil bych Galaxy A6+ snad jen extrémně konzervativním uživatelům, kteří nechtějí nic jiného než Samsung, a to za co nejméně peněz.

Ne snad, že by disciplínu „levný telefon“ zvládali v Koreji úplně špatně. Zejména zabezpečení telefonu i jeho dílenské zpracování jsou na té nejvyšší úrovni, když nabízí funkce známé ještě před nedávnem jen z přístrojů špičkové třídy. Problém je ale v definici. Telefon se zcela základními hardwarovými parametry nemůže stát 9 tisíc. S touto cenovkou by musel mít nejméně procesor „šestkové“ řady Qualcommu nebo jeho ekvivalent a o 1GB RAM víc, což by samo o sobě zrychlilo jeho běh. Musel by nabídnout i jiné než základní vybavení přístrojů s touto cenou obvyklé někdy kolem roku 2016. Pokud se v Samsung v této kategorii nechytne za nos, dost možná bude mít brzy problémy s prodeji v celé kategorii. Přímo do ní míří novinky jako Asus ZenFone 5 nebo Honor 10, které jsou co se výbavy týče před Samsungem světelná léta napřed. A jak ukazují zejména úspěchy čínského gigantu Huawei, ne pro všechny zákazníky jsou image a značka důležité.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
kvalitní zpracování	poddimenzovaný hardware vede ke zpomalení důležitých aplikací
překvapivé možnosti prostředí	za vysokou cenu přináší hardware výběhových parametrů
nadprůměrná výdrž na jedno nabití