Recenze Honor Holly: Tohle vajíčko překvapuje i samo sebe

Huawei přišel se značkou Honor jako nálepkou pro zařízení určená náročným uživatelům. Když se ale podíváte, jaké telefony se tímto brandem honosí, najdete v nich jeden mobil za osm tisíc, druhý za pět a půl a zbytek, do kterého dnes recenzovaný Honor Holly spadá, stojí do čtyř tisíc. Jak si Huawei náročného uživatele představuje, se pokusím zjistit v následujících řádcích.

Napadají mě tři směry, kterými je možné vyrobit prémiový model. V současnosti nejskloňovanější je řešení luxusními materiály. Zabalit telefon do hliníku, minimálně dvě strany obléci do skla a ideálně představit ještě zlatou verzi, úspěch zaručen. Druhá je cesta geeka, aneb použití výkonných procesorů kralujících benchmarkům a pokud výrobce přidá nějakou tu novou, stoprocentně revoluční technologii, získá cenné body k dobru. Třetí je pak varianta prémiové ceny. Kontroverzní, ale funkční – nalepit na obyčejný telefon velmi neobyčejnou cenovku, která spolehlivě odradí buržoazii, proletariát a nižší šlechtu najednou.

Už na první pohled žádnou ze zmíněných kvalit Honor Holly nedisponuje, nabízí se tak čtvrtá hypotéza: co když je náročný uživatel jen ten, kdo potřebuje spolehlivé zařízení kvůli práci nebo rodině a na lákadla v podobě senzorů všeho možného (a měřitelného) neskočí?

Základní parametry: Honor Holly

Rozměry	142 x 72 x 9,4 mm
Hmotnost	156 g
Displej	IPS LCD, úhlopříčka 5“, rozlišení 1280 x 720 px (294 ppi)
Procesor	4 jádrový 1,3 GHz procesor MediaTek MT6582, grafika Mali-400MP2
Paměť	1 GB RAM, paměť 16 GB + microSD až 32 GB
Operační systém	Android 4.4.2 KitKat + nadstavba Emotion UI 2.3
Fotoaparát	8 Mpx, blesk, natáčení Full HD videa, 2 Mpx přední kamerka
Baterie	2 000 mAh
Obsah balení	microUSB nabíječka
Cena a dostupnost	?, jaro 2015

Design a zpracování: Bez nápadu

Oblý obdélník z plastu, kolikrát jsme to už viděli? Holly moc nápadu nepobral a odsoudil se tak mezi nejnudnější placky, co se mi kdy dostaly do rukou. Čelní stranu samozřejmě z většiny zaplňuje displej, dost místa ale najdete i okolo. Nad displejem je situace nejveselejší: sluchátko, 2 Mpx přední kamera a klasické senzory přiblížení a okolního podsvícení. Nejvíc ale potěší signalizační dioda, ve dne ji však snadno přehlédnete, což se v nočních hodinách naopak může projevit jako benefit.

Po stranách už je situace horší. Rámeček po bocích a hlavně na bradě je velmi výrazný a zaoblení ho ještě zdůrazňuje. Popravdě, celý spodek se Huawei příliš nepovedl. Třeba konektor microUSB. Přesto, že je jediným elementem na spodní hraně, musel se uskromnit u strany. Na první pohled bezvýznamná maličkost, až ale budete kabelem nabíječky bloudit v jeho okolí a snažit se poslepu trefit, budete designéry proklínat.

Největšího přešlapu se ale dopustili na ovládacích klávesách, které své chyby mezi sebou násobí. Uprostřed vidíte sice domeček pro návrat na domácí obrazovku, ale pravý senzor stále zastupuje menu místo přepínače aplikací. Budiž, mezi spuštěnými úkoly se přece dá pohybovat podržením klávesy Home, ne? V případě Honoru nikoli, tímto pohybem spustíte Google Now. Dlouhý stisk šipky Zpět nedoprovází žádný efekt, zbývá tedy podržení kontextového menu, se kterým konečně uspějete. Za čtrnáct dní jsem si nedokázal zvyknout. Navíc tyto klávesy nejsou podsvícené – neboli telefon se ovládá nestandardně a ani na to neuvidíte.

Hmat vám bude stačit na hardwarové klávesy na pravém boku. Vypínací tlačítko najdete rovnou pod palcem, i hlasitost je dostatečně dlouhá a vystouplá na to, abyste se na ní prstem zorientovali. Akorát klouže. Stejně jako zadní kryt. A stejně jako přední sklo, na kterém je důvod minimální adheze i vidět: celý telefon se nepříjemně umašťuje, což sice bílý zadní kryt úspěšně maskuje, ale na vlastnostech tvrzeného plastu to pranic nemění. Pokud jste měli někdy v ruce Xiaomi Mi2, víte, o čem je řeč, telefon ochotně utíká z dlaně.

Ve srovnání s tuctovým vzhledem a nepříjemným ovládáním už je vystouplý fotoaparát jen pihou na kráse. Ani dílenské zpracování neexceluje. Ne, že by snad díly nelícovaly nebo se dokonce při tlaku rozdělovaly, ale placení daně za snímatelný kryt a plasty se nevyhnete.

Displej, prostředí a baterie: Čistota půl zdraví

Jestli z předchozí kapitoly Honor Holly odešel jako spráskaný pes, u displeje má výbornou příležitost si napravit reputaci. Sáhnul po ní? Ano, Holly patří mezi ty vzácné kusy, které v ceně do čtyř tisíc nabídnou HD rozlišení. V kombinaci s 5“ úhlopříčkou se dostáváme na jemnost 295 ppi, což si rozhodně pochvalu zaslouží.

Ani s citlivostí nejsou sebemenší problémy, pozorovací úhly široké, nejtěžší disciplínou se pro tento IPS displej stalo podání barev. V běžném režimu s automatickým jasem sice vypadají malinko mdle, na druhou stranu jsem mohl srovnávat s OLED panelem prémiového telefonu Galaxy Note Edge a odstíny kromě černé se prakticky rovnaly. Srovnával jsem barvy i s maximálním podsvícením a rovněž jsem si nemohl stěžovat. Na druhou stranu Holly vykazuje podstatně teplejší barvy, než Nexus 5. Objektivní soud proto vynést nemůžu, bez přímého srovnání však proti LCD od Huawei nemůžu říci křivého slova.

Na displeji se děje, co systém Android 4.4.2 KitKat dovolí. Holly se sice chlubí prostředím Emotion UI ve verzi 2.3, okem střízlivým je však tato nástavba to samé, co launcher a několik pozměněných ikon. Aplikace se proto rovnají jen na domácí obrazovky a seznam všeho nainstalovaného software proto chybí. Toto rozložení preferuje už zmiňované Xiaomi, se kterým má Honor i podobné ikony, snad jen lehce načichlé flat designem a pár widgety navíc. Takřka čistý Android by u levného telefonu nebyl žádnou výjimkou, bez několika appek navíc se to však ani tentokrát neobešlo. Svítilna je praktická, může se hodit i Zálohování na uložení SMS zpráv, ale proč paměť zabírá šestice demo her, je mi záhadou. Všechny naštěstí můžete odinstalovat, nemám je tedy telefonu za zlé.

Nejzásadnější změnou v systému se tak stává klávesnice Huawei, se kterou jsem se nedokázal skamarádit z několika ergonomických důvodů. Nejzásadnějším z nich byla absence swipe metody zadávání slov, postaru musíte vyťukávat každé písmenko. Podpora českých znaků má rovněž k uživatelskému komfortu daleko – podržením sice máte k dispozici písmena s diakritikou, ale konkrétní znak už vybíráte opětovným ťuknutím a když se rozhodnete použít v ten moment jiné písmeno, musíte se trefit do zavíracího křížku, protože nestačí klepnout kamkoli mimo.

Tyto nešvary by patrně dokázal vyléčit chytrý a bohatý slovník. Huawei ho má, ale jeho implementace je prakticky nepoužitelná, pokud se nesmíříte s jakýmsi orwellovským New Speakem omezujícím vaši slovní zásobu na cca 200 výrazů.

Chcete např. zadat slovo „restaurace“. Začnete psát r,e,s,t a na řádku nad klávesnicí vám přerostlý font našeptává slovat jako rest, trest či restart. Potud je vše v pořádku, jen menší font by umožnil širší výběr navrhovaných slov. Až se dostanete ke slovu „resta“, slovník už navrhne „restaurace“, ale napsat „restaurační“ nebo „restauraci“ už nedokáže. K tomu musíte stisknout šipku zobrazující ostatní návrhy. Čtyři na půl displeje ale! Honor plýtvá místem a ani tak nedokázal vymyslet v praxi uplatnitelnou metodu.

Velmi skromně pojal i režii vlastní zamykací obrazovky, kde odemykací kroužek doplnil o rychlé zástupce pro telefon, SMS a kameru. Nepoužíváte výchozí aplikace? Zase smůla. Všechno zlé je ale k něčemu dobré, nevzpomínám si, že bych se během testování potkal s hláškou o nedobrovolně ukončené aplikaci.

Minimalismus systému nejčastěji odhalíte v Nastaveních, kde modifikace zasahují hlouběji, než zvládnou prosté aplikace. Jediná položka zde oproti AOSP vyčnívá, plánování vypnutí a zapnutí typické pro použitý procesor MediaTek. Modelové označení MT6582 znamená čtveřici jader na taktu 1,3 GHz a architekturu ARM Cortex A7. Ve hrách už ale narazíte na jeho limity. Jednoduchý, ale síly prověřující Fruit Ninja sice fungoval výborně, ale graficky náročnější Arkham Origins moc pohodlně ovladatelný nebyl – framerate stačil na plynulé animace s bídou a telefon začal reagovat na mé dotyky opožděně, pokud vůbec. Kolikrát totiž swipe spouštějící hmaty a chvaty ani nezaregistroval.

Výbavu doplňuje jeden gigabyte operační paměti, nelze se proto divit delšímu načítání aplikací při multitaskingu. Moc mě ale Holly potěšil pamětí připravenou na vaše soubory. 16 GB (z toho prakticky 13 GB volných) je v této třídě nevídaná hodnota, když 4 GB jsou běžné a 8 GB už výrobci berou jako konkurenční výhodu.

Slabší výkon se poměrně pozitivně projevil na výdrži baterie. Pokud se uskromníte, dvou dnů dosáhnete bez problémů, intenzivní zátěž má na spotřebu 2000 mAh baterii efekt hladového upíra jako u kteréhokoli jiného telefonu a večernímu dobíjení se nevyhnete.

Fotoaparát a multimédia: Hlavně na hudbu

Když už má telefon sloní paměť, byla by škoda ji nechat prázdnou. Absence silnějšího čipu předurčuje Honor spíše na konzumaci a pořizování médií. Čekal bych proto ve výbavě promyšlený přehrávač, ekvalizér a čert ví jaká vylepšení audia. Opak je pravdou a abych nebyl jen recenzentský hnidopich, přiznávám, že mi tento přístup vyhovuje. Pokud si hudebník nedokáže vyčistit zvuk sám, nebo nevyužije služeb šikovného zvukaře, ekvalizér v telefonu jeho řemeslnou kvalitu nezastoupí. Možná i proto je mezi aplikacemi k hudbě vyhrazený jen základní přehrávač, který dokáže leda seskupit soubory podle tagů.

Zvuku ve sluchátkách by malinko prospělo omezení výšek, ale věřím, že na vině jsou i používaná sluchátka Koss Plug. O kvalitě výstupu reproduktoru asi nemá význam se příliš bohatě rozepisovat, na hlášení příchozího hovoru stačí, na domácí diskotéku ne.

Stěžejním bodem výbavy mobilů je samozřejmě kamera. V případě Honoru Holly má 8 Mpx rozlišení a šíři nastavení odpovídající Emotion UI, alias čistého Androidu. Na výběr máte pár barevných filtrů, scénických režimů a vyvážení bílé.

Snímky pořízené s telefonem

U fotoaparátu nechybí rozpoznávání obličejů a jejich případných úsměvů, HDR a samospoušť, zvláštní je, že elektronickou stabilizaci můžete aplikovat jen při režimu videa, kterého je Honor schopen i ve Full HD rozlišení při údajných 30 snímcích za vteřinu. Proč údajných? Protože přehrávač v počítači naměřil jen 25 FPS a bitrate 17 000 kb/s.

Z přiložených fotek bych kvalitu posoudil jako průměrnou. Slunný den zaručí obrázky, které se nebudete stydět používat jako pozadí na počítači, stačí ale fotit při západu slunce a získáte spoustu materiálu pro diskuze na téma ostrost a šum.

Video pak poslouží jen pro základní použití. Optika reaguje na změnu osvětlení laxně, s ostřením občas potřebuje poradit a určitě si všimnete i skokové korekce jasu. S každým políčkem filmu jako kdyby video tmavlo nebo zesvětlovalo.

Závěr a zhodnocení: Neumí se prodat

Huawei to myslel dobře. Založil značku, jejíž název nezavání Čínou na sto honů a spustil kampaň, která měla z Honoru udělat cosi jako je Nubia od ZTE. Ani myšlenka na zpřístupnění kamarádskou cenou nebyla logicky špatná, jen konzistence celého sdělení dostala na frak – heslo ‚telefon pro náročné za tři a půl tisíce‘ je oxymoron sám o sobě.

Model Holly je pouhým dědicem tohoto rozporu. HD displej a velká paměť ho posouvají do střední třídy, design bez nápadu je oči bijící pozvánkou mezi absolutní low-end a grafika KitKatu strhává telefon kamsi mezi dětské telefony. Aby těch paradoxů nebylo málo, použitý Android je stabilní, slušně optimalizovaný a dva sloty na SIM karty napovídají, že by se Holly rád prosadil mezi běžnými telefonujícími lidmi. Bohužel tyto kvality nedokáže člověk posoudit rovnou v obchodě a cílová skupina pravděpodobně zkušenosti na fórech studovat nebude.

Sečteno podtrženo, Honor Holly je telefon, který neví, kým je. Chtěl by překvapit levnou konkurenci pár skvělými parametry, ale nedokáže své benefity prodat, protože je alespoň dle mého názoru ošklivý. Chtěl by působit sebejistě a užitečně, ale podkopává se absencí systémových vylepšení. Není špatný – ale skoro nikdo se to nedozví. Je jako geniální skladatel, jehož dílo končí akorát v domácím archivu.