Posledních pár let pozoruji zajímavý trend. Mladí lidé mají problém mluvit a obecně, jako by měli problém se vyjadřovat verbálně. A připadá mi, že je to čím dál horší a horší. Zkrátka většinu komunikace zvládají pomocí chytrých zařízení a zapomínají umět mluvit.

Poslední, lehce děsivá zkušenost přišla, když jsem se neuváženě vydal do jednoho nejmenovaného klubu v menším městě. Kvalitu hudby mi nepřísluší hodnotit, ale co mě skutečně zarazilo, byl počet mladých lidí do cca dvaceti let věku, kteří seděli u stolů a popíjeli různobarevné drinky. Potud v pořádku. Překvapením pro mne byl spíše fakt, že většina z nich koukala do smartphonu.

Pravda, někteří z nich se pohybovali po tanečním parketu a víceméně se snažili tak nějak socializovat. Ale skutečně jenom pár si jich povídalo. Ano, hlučná hudba komunikaci do značné míry komplikuje, ale ani když na chvíli přestala hrát, tak se situace nezměnila. Rozzářené obrazovky smartphonů zkrátka nahrazovaly nesmělé tokání náctiletých. Takhle si to rozhodně nepamatuji a to opravdu není tak dlouho, kdy jsem na jejich místě seděl já.

Tip: Glosa: smartphony vytvářejí závislost, jenže co s tím?

Objevil Ameriku, říkáte si pravděpodobně. Ano, již delší dobu je mi známa skutečnost, že většina dospívajících a mladých dospělých je doslova závislá na svém telefonu a pociťují abstinenční příznaky, když si ho třeba zapomenou doma. Ale kam tohleto povede? A co by nastalo, kdyby došlo k nejhoršímu a z nějakého důvodu by přestaly naráz fungovat všechny ty internety?

Mám trošku obavy, že lidstvo zkrátka tak nějak přestává umět komunikovat postaru, verbálně. Sám musím přiznat, že některé, zvláště nepříjemně věci, se prostě lépe řeší emailem, případně přes messenger. Ono poslat zprávu, že i přes příslib se nakonec nedostavíte na kamarádovu oslavu narozenin, je skutečně jednodušší, než dotyčnému zavolat a slyšet v jeho hlase zklamání.

Když se tedy vžiju do kůže teenagera, kterému se líbí spolužačka, tak logicky zhodnotím, že komunikace pomocí messengeru skutečně skýtá mnohé výhody. Předně, pokud má někdo skutečně problém komunikovat s opačným pohlavím, například se začne zakoktávat, protože se stydí, tak textová komunikace mu dává možnost zformulovat svoje myšlenky tak, aby to mělo hlavu a patu. Zároveň pak člověk má i dostatek času si rozmýšlet jednotlivé odpovědi.

Tím se nepříliš povedeným oslím můstkem dostávám k dalšímu zajímavému prvku dnešní komunikace – smajlíkům. Všimli jste si někdy, jak nám zjednodušili komunikaci? Připadá mi, že až příliš, lidé si zapomněli s jazykem hrát. A přitom zrovna čeština skýtá tolik možností, jak se vyjádřit přesně anebo naopak záměrně dvojsmyslně, případně jen v náznacích a donutit příjemce zprávy trochu přemýšlet a jak se říká, číst mezi řádky. Dnes toto nahrazují nejrůznější smajlíci, emotikony a podobné “vymoženosti”, takže není už tak nutné přemýšlet o kontextu a faktickém obsahu sdělení.

Snažíme se jimi nahradit to, o co při komunikaci z oči do očí přicházíme – vyjádření emocí, které by nám jinak protějšek vyčetl z tváře. Tím se ale zároveň okrádáme o poměrně značnou část kouzla verbální komunikace. Pokud vám například partner/ka pošle zprávu “Počkej doma ;-)” tak to nemá zdaleka takový náboj a kouzlo, jako když to uslyšíte, společně s laškovným pomrknutím.

Přitom zrovna lidská paleta emocí je tak neuvěřitelně široká… Stačí se podívat na libovolný pornofilm, či snímek, kde hraje Nicolas Cage a zjistíte, že jich lidská tvář umí vyjádřit skutečně mnoho. A právě o toto se okrádáme nudnou, kolikrát nezáživnou a zjednodušenou komunikací skrz naše mobilní telefony, případně obrazovky počítačů.

Abych si odpověděl na otázku, položenou o pár odstavců výše. V případě libovolné apokalypsy, kterou by doprovázel globální blackout, bychom taky možná splakali nad výdělkem. Mohli bychom totiž zjistit, že naděje Homo sapiens na přežití se rapidně snížily a ne radiace, případě útoky zombíků, ale komunikace je tím největším problémem. Ti, co by se měli postarat o plození dalších generací, které zajistí, že postupně a potupně nevyhyneme, by totiž museli najednou přejít od anonymního datlení k vyslovování slov a vět. Vět, z nichž některé se možná nevyslovují až tak jednoduše, ale pokud se řeknou ve správnou chvíli a té správné osobě, tak mohou mít na budoucnost lidstva až překvapivě pozitivní dopad.

A proto, pokud jste se v tomhle mém plkání tak trochu našli, tak zkuste někdy popřemýšlet, jestli by skutečně nebylo krásnější a jednodušší občas tu zprávu nenapsat, ale sdělit osobně. Tak, aby dotyčná osoba musela vnímat to, co říkáte, jak to říkáte a co se vám v tu chvíli odehrává ve tváři. Lidé rozvinuli svoje verbálně-komunikační schopnosti mnohem dál, než se kdy jakémukoliv jinému druhu na Zemi podařilo. A je škoda, že se o tu krásu bohapustě okrádáme a postupně o ni přicházíme. Schválně, zkuste to, nechte telefony doma a běžte si prostě někdy s kamarády pokecat. Nepište spolužačce pod lavicí zprávu, ale prostě ji pozvěte na procházku a vybalte to na ni. Uvidíte, že je to možná o něco těžší, ale má to rozhodně větší kouzlo i dopad.