Jsou telefony, které nikdo ještě ani neviděl a už budí obrovské emoce. Pak jsou zařízení, která zrají a ač start jejich kariéry nikterak neoslní, čas ukáže, jak moc se povedly. Existují ale i mobily, u kterých nejste schopni říci důvody, které stály u jejich vzniku. Ale co když není rozhodnutí tak snadné a z každého šuplíčku vlastností si výrobci vzali kousek?

Občas mám pocit, že zavedenou se čínská značka stává, pokud dokáže vyrobit alespoň dva telefony, které emigrují za Velkou zeď, nebo přežije za její ochranou déle než rok. Doogee tak dostává „právo“ hlásit se k velikánům, jako je Xiaomi nebo Huawei. Otázka, kterou bych v této recenzi rád zodpověděl, však zůstává: zaslouží si Doogee Turbo Mini F1 pozornost či dokonce investici?

Recenzovat podobné telefony je ošemetná záležitost. Bojíte se, že se neudržíte a smlsnete si na nich, zároveň musíte respektovat, že je úplně normální používat mobil prakticky jen k telefonování, zprávám a čekování Facebooku. Že je low-end kompromisem, je veřejně známé tajemství, poctivě odvedená práce se ale může projevit i v dnešní soutěžní disciplíně zvané smartphone do čtyř tisíc, což je na Čínu hodně sebevědomá cena. Pojďme na to, představení začíná.

Základní parametry Doogee Turbo Mini F1

Za zapůjčení telefonu do redakce děkujeme eshopu levnesmartphony.cz.

Design a konstrukce: Stylová placka

I podání ruky stačí k tomu, aby člověk vzbudil sympatie. Někdo nabídne „leklou rybu“, někdo se pokouší rozdrtit druhému dlaň. Doogee bych přirovnal k ruce mladé, leč ambiciózní manažerky – do medvědí tlapy se hravě schová, ale v paměti zůstane. Ostré tvary dobře drží v dlani, mělkými důlky zvrásněný kryt se nepotí a boční rámeček je buď kovový, nebo to velmi obratně předstírá.

Ani v záplavě anonymních smartphonů se F1 nemůže schovávat mezi své dvě věrné kopie. Tenký lichoběžník při pohledu shora zvýrazněný stříbrnou decentně vystupuje nad bílé lemování a drobounké šroubky po stranách jen korunují, s kým Turbo Mini hodlá koketovat. Za první dojem bych Doogee klidně oznámkoval jedničkou, po týdnu už dvojkou, telefon se přeci jen trošku okouká a zprůměrní.

Záleží na vás, jestli vinu dáte zhýčkaným recenzentům, nebo detailům, které designéři nedotáhli do konce. Nejpalčivější je problém s tlačítky a jejich podsvícením, respektive jeho absencí. Černý přední panel je přerušen jen tenounkými stříbrnými liniemi, takže si domečku či šipky zpět nevšimnete ani ve dne. Skoro bych doporučil vyrýt si je do čelního skla, abyste je rozpoznali alespoň hmatem.

Na některých telefonech si na rozmístění dotykových senzorů brzy zvyknete, v případě F1 jsem ani po dvou týdnech nezískal gryf kam sáhnout, stále jsem se dotýkal příliš blízko displeje, kam citlivá ploška nezasahuje.

Druhou, podstatně drobnější bolístkou telefonu jsou rámečky telefonu. I když celkově je Doogee stále subtilní kousek, v přímém srovnání s Nexusem 5 (s o půl palce větším displejem) je jen o pár milimetrů užší – vypadá ale mnohem menší. Neboli rámečky telefonu měly v továrně na pásu běhat o něco déle, aby zhubly.

Odtučňovací kůru zase přehnala ovládací tlačítka. Stisk sice doprovází jemné cvaknutí, ale na straně telefonu už nedokážete stoprocentně poznat, jestli palcem nemačkáte hranu. Na takovou maličkost si zvyknete, kontroverznější je umístění microUSB konektoru hned vedle portu pro sluchátka. Poslouchat hudbu zároveň při nabíjení si koleduje o skautské uzlování.

Notifikační dioda tentokrát chybí, svítilna sice ne, ale dosah má nevalný a mám-li být upřímný, i hlasitý reproduktor má své mouchy. Pod krytem zvuk vyluzuje jen centimetr dlouhá škvíra, na krytu je však perforovaný třícentrimetrový pruh. Za prvé je to matoucí, za druhé po položení zpět Doogee podstatně ztichne.

Sám sebe se musím ptát, jak si dokázala po tolika chybách F1 udržet vcelku milé vzezření. Asi je to celkovou vyvážeností proporcí, mezi kterými i popsané výstřelky nebijí do očí.

Displej, prostředí, baterie: Úkol splněn… částečně

Zatímco pár vyvolených telefonů za tři tisíce už má nakročeno do HD kategorie, o tisícovku dražší Turbo Mini si musí vystačit s qHD rozlišením, tedy 960 x 540 pixely. Na 4,5“ úhlopříčce vznikne obraz s jemností 244 ppi. Pokud toto číslo srovnáte s „Jobsovou konstantou (od 300 ppi pixely nerozeznáte)“, zhodnotíte jemnost jako nic moc. Realita je však mnohem lepší, písma sice neexcelují vyhlazením, ale ke stížnostem důvod nenajdete.

Jako kdyby ale Doogee muselo každé pozitivum vyrovnat aspoň drobnou chybkou. U displeje slušné podání barev kompenzuje oleofobní vrstva, která se vám postará o roztomilé, leč nepraktické olejové efekty a hlavně kolísající intenzita podsvícení. Čidlo okolního jasu je zajisté chvályhodné, jen kdyby si stálo za svým názorem. Ani v noční tmě nezůstává na jedné úrovni a mrká na vás minimálně třemi úrovněmi.

Konečně ale můžeme začít rozplétat klubko tajemství, proč je F1 o tisíc dražší, než srovnatelně vybavené smartphony. Kouzlo spočívá v nasazení procesoru MediaTek MT6732. Čtyři jádra nepřekvapí, takt s frekvencí 1,5 GHz už rovněž nikoho ze židle nezvednou, ale 64 bitová architektura je lákavou návnadou. Pokud se však neomezíte na poučku „víc je líp“, můžete zůstat v klidu: ačkoli už tento čip patří do rodiny ARMv8, stále se jedná o nejnižší třídu, 4 GB operační paměti Doogee taktéž nemá a o Androidu 5 majitelé taky budou moci leda snít, nevěřím, že by Doogee vydalo aktualizaci na Lollipop.

Zůstanete tedy vydáni na milost a nemilost verzi 4.4.4 Kitkat, stále funkční, ale přeci jen přes rok starou. Opět se jedná o čistou verzi, výrobce předinstaloval jen základní aplikace – volil pravděpodobně tak, aby majitelé hloupých telefonů nemuseli Google Play ani spouštět. V menu potkáte poznámky, úkolník, jednoduchý správce souborů, překvapí jen zámek vybraných aplikací.

Nakouknutí do Nastavení vzbudí optimismus. Že by konečně Číňani přišli na kloub úsporným režimům a pohybovým gestům? Leda na chrupavku, vývoj asi zastavili zase ve třech čtvrtinách. Například můžete ovládat hlasitost šoupáním dvou prstů po displeji, třemi pak uložíte screenshot. Ale když zapnete obě funkce, systém rozpozná prsty jen dva.

Pomoci by měl i Power-saving mode, který slibuje, že by z 2000 mAh baterie dokázal vyždímat i dva dny provozu bez výraznějšího omezování. Jenže zase ne, v chytrém režimu si telefon vezme i 20 % kapacity, aniž byste během dne vytáhli telefon z kapsy, a pokud byste chtěli aplikovat jeho radikálnější variantu, vrátíte se do plného provozu jen restartem celého zařízení. O uživatelském komfortu si zřejmě u Doogee nic pěkného nemyslí. Těžko si při takové spotřebě troufnete zapínat probouzení poklepáním, které čeká před spolehlivým provozem ještě dlouhé ladění.

Alespoň, že prostředí Androidu je víceméně plynulé. Snímkovací frekvenci bych sice odhadnul na 20 – 25 FPS, absolutní plynulost si neužijete, ale u levného telefonu je taková optimalizace stále chvályhodná.

Fotoaparát a multimédia, konektivita: Znáte HotKnot?

V této kapitole většinou hodnotíme schopnosti telefonu příjemně působit na naše smysly. Jak zní? Jak fotí? Poprvé za dobu, co píšu recenze, mám sto chutí kompletně přeskočit schopnosti fotoaparátu. Nehraje v tom roli ani švindlování rozlišení, kdy telefon interpoluje z šesti megapixelů na osm, ani kvalita, která rozhodně neoslní, ale fakt, že fotit se vám povede bez přehánění ve slabé polovině případů. Kéž by update odstranil frustrující hlášku „Nepodařilo se připojit k fotoaparátu“.

Snímky pořízené s telefonem

Zvuková výbava je oproti kameře na výši dostatečné, ve sluchátkách si poslechnete klasický průměr – netroufám se hlásit mezi audiofily a výstup ve sluchátkách za čtyři stovky uším nevadil. Snad jen přehrávač bych doporučil nahradit zdařilejší aplikací, než je letitá a zaprášená Hudba.

Směle tak můžeme překročit k druhému faktoru, který se na cenovce projevil nejvíc: Laserový Taktický Eliminátor. Magická tři písmenka LTE mají evidentně obrovskou marketingovou hodnotu a těžko budete vysvětlovat, že v podporovaných frekvencích chybí 900 MHz. Bezdrátovou výbavu doplňuje slot na druhou SIMku, samozřejmostí je Wi-Fi, Bluetooth a GPS, která sice změří rychlý pohyb, ale při pěším výletu zvládne na tříkilometrové trase udělat kilometrovou odchylku.

Tím však výčet možností připojení nekončí, na pódium totiž stoupá HotKnot. Nevěděl jsem, oč kráčí, dříve jsem na tuto funkci nenarazil, krátký popis snad proto neuškodí. Doogee nepodporuje NFC, snaží se proto rychlé přenosy na minimální vzdálenosti nahradit vlastním řešením, kterým je právě „horký uzel“. Toto řešení kombinuje schopnosti dotykových displejů a senzorů gravitace a proximity, ze kterých dokáže vyhodnotit, zda došlo k interakci. Dalo by se říci „NFC pro chudé“ – maximální přenosová rychlost je jen 7 kb/s, která by pro spárování stačit měla. HotKnot nedokáže pracovat s pasivními tagy a u nositelné elektroniky se též neuplatní. Snaha se ale cení, použít současný hardware k novým funkcím je skvělá cesta, jak imponovat softwarem.

Závěr a konkurence: Jen pro LTE fanatiky

Nedokážu doporučit telefon, který každý klad vyvažuje alespoň jednou chybkou. Pěkně vypadá, dobře se drží, ale pochybuji, že tyto hlavní benefity dokážou ospravedlnit cenu bezmála čtyř tisíc. Za stejné peníze seženete LG Leon rovněž s LTE, který MediaTek mění za Snapdragon 410, podstatně promyšlenější prostředí má Sony Xperie E4g nebo výběhový LG Optimus L9 druhé generace.

I v porovnáním s čínskou produkcí bych měl v kůži Doogee strach z konkurence – LTE nebo dlouhá výdrž? Sám bych volil druhou variantu i s jemnějším displejem v podání THL 4400. A tak by se dalo pokračovat dále: Lumia 535 je fotogeničtější, Samsung Galaxy Grand Neo Plus populárnější a dokonce i historický Samsung Galaxy S3 Mini bude zřejmě oblíbenější. Skulinku na trhu pro Doogee nevidím a dojmy z celé recenze mi odhad jen potvrzují – Turbo F1 Mini je tuctovka, která svou existenci nedokáže zdůvodnit.

Co se nám líbí?	Co se nám nelíbí?
povedený design	výdrž
dual SIM	bugy v systému
	kolísající podsvícení